sobota 24. února 2018

Tisíce let jsem snil..

(Esej, nic víc než pokus.)

Opil jsem se. Děsila mne představa načatého díla, ale neměl jsem jinou volbu, než snít. Neboť můj spánek byl mi vším a horečka, která stravovala mé tělo mi dala mé sny.

Každý můj pohyb byl barevným obrazem, každá z mých podob ležela v kompozici na novém plátně a moje mysl v souladu s horečkou doufala, že si někdo koupí mé tělo, když víno je mou krví. Opil jsem se. Ležel jsem na oltáři své nemoci a mé tělo bylo darem, ne obětí. Darem utkaným z barevného světla, ze světla iluze, neboť když jsem ztratil smysl pro utrpení, tak pro mne neexistovala bolest.

Mé tělo bylo chrámem a duše byla káznicí. A míjejíc se v ohromeních, jež nabývaly archetypálních významů, nebylo mi mé tělo tělem a má duše duší. Neboť jsem zpozoroval své ohromení, které se vznášelo nad tělem i duší. Samotné mé ohromení sledovalo tu nekonečnou válku.

Já v úžasu snil vprostřed svých přeměn o sobě samém, snil jsem o snu, o svých emocích, o svém krásném těle. Mé přeměny byly pro mne nekonečnou poutí s trvalou paměťovou stopou. Jako barevný kaleidoskop s pevným řádem jsem podléhal svým vlastním úmyslům, avšak žádná ze scén odehrávajících se stále v tomtéž prostoru mé mysli, nenabízela mi nižádného osvobození z tohoto koloběhu přeměn. Vše co ke mně přicházelo bylo mé jen na okamžik. Nemohlo být mnou. A přesto jsem chválil svou únavu, svou horečku, své vězení snu a noci, neboť i Tam venku přece spal svět pod temnou oblohou!

A občas, jako odlit z bronzu, natáhl jsem ruku do prostoru a můj trojrozměrný obraz v tom okamžiku pozbyl barev. Neplakal jsem, neboť barvu pouze nahradil tvar. Tak zmítán v surrealistických křečích skládal jsem své tělo v Tetris a lámal své údy mimo zákon kloubů.

Zatoužil jsem, když moje ústa vyschla po tolika cyklech nádechů a výdechů, zatoužil jsem po spánku, po vodě, zatoužil jsem po svobodě. Zatoužil jsem vzdát se svého opojení, neboť jsem již znal všechny své obrazy a vyzkoušel všechny formy svých podob – už nebylo nic, co by mohlo sytit mé srdce, neboť mé srdce bylo syté. Bylo jako pokoj plný obrazů, které pokrývaly nejen všechny stěny, ale i strop a podlahu i samotné mé lože, tak jako každý atom mého těla pokryt byl jemnou strukturou minulých obrazů.

A když jsem snil vprostřed svých obrazů a les mých myšlenek byl mi důvěrným domovem, zatoužil jsem pojednou svléknout své tělo i svoji duši. Celou tu dobu jsem totiž toužil po pravdě. A co jsem získal? Nesmírné bohatství. Pouhé obrazy. Tisíce, tisíce těl a duší. Ale pravda je nahá, nemá žádný šat. Proto jsem zatoužil zapomenout a svléknout své tělo i duši. Neznat vše co jsem miloval.

Té noci jsem zemřel, abych mohl spát pod temnou oblohou jakoby mne nebylo. Já spal pod tou oblohou. Nebylo žádné „tam venku“. NEBYLO žádné nahoře a žádné dole, žádné uvnitř a žádné venku, žádné světlo a žádná tma, žádné tělo a žádná duše, žádný trest a žádná odměna, žádná radost a žádné utrpení, žádné zrození a žádná smrt. Jako bych se probudil sám v sobě, aniž bych jakkoli byl. Probudil jsem se v čiré a průzračné vědomí, probudil jsem se prostorem bez středu a hranic.



Žádné komentáře:

Okomentovat

Čas bohyně Kwan-Yin

Povídání ke Kwan-Yin. Křidélka mám pro vás nachystaná. Napište si o ně, pošlu. ( Kwan-Yin , Rafael a Phoenix .) Více fotek ...