neděle 25. února 2018

Universum (esej, 2017)


Jubilate deo omnis terra, cantate et exculate et psallite


Na počátku byl jednoduchý. A potom složitý. Zářivý zdroj, oslivě bílý,
jak světlo nejdražžšího a nejživějšího Opálu, hrál barvami duhy,
které byly skryté za oslivým světlem. Neviditelné. A přesto jsoucí.
Na počátku je pocit jak z oslnivě bílého sněhu s mžitkami droboučkých,
jiskřivě pestrých a barevně zářících Opálů. Světlo. Světlo. Světlo.
Jen světlo, pokoj vám.


Tak dokonalé je tak dokonale jedno. Tak je to prosto čehokoli, ten "Stav setrvání v Jednotě",
v blažené nevědomosti všeho, co jest. Bezpečí a důvěra a nevinnost.
Probuzené nevědomí, zato vědomí je jak spící dítě.
Opojný mateřský stav Přijetí, déšť vodních perel a tíha, tíha dlouhých stuh - Pohyb!
Pohyb a tíže a pozoruji vlastní let, let který se mi stal prostorem.
Jak padám do tíže, tíže sílí a prostor přede mnou se zužuje..


Propadám se křišťálovým lustrem od zářícího jádra nade mnou, padám do právě vznikajících tvarů,
kudy voda teče a vytváří drobné krápníkové trubičky, tvary, tvary a tvary
prochází jak bílý dým přes síto. A já už nepadám, jak voda teču přes první tvary
A dlouho jimi procházím a šeří se, nebo mi slábne zrak. A najednou vidím: ta trubička,
kterou já procházím, ona končí! A jsem kapka a padám... do místa předem určeného,
na místo podle astrologického řádu, na přesný bod universa v přesný a naprostý Čas.


A tehdy stojím v tom místě, zvaném "Archetypem" . Je tu chodba a snad opuštěný hrad a přítmí?
Vydám se podél stěny..a hle, mám oči! jak do připraveného pokoje vcházím a sám se formuji
podle tohoto místa. Najednou mám postavu, ruce, nohy, tvář.. mám jazyk, slova, znám číst...!
Celá forma lidského vědomí ve mě povstává, uvědomuji si povahu své osobnosti. A to nejsilnější:
že Toužím.. .po něčem, ať už je to cokoli. Uvědomuji si sílu, která je ve mě, která
musí nalézt uplatnění. Uvědomuji si chuť, kterou do svého díla mám, (ať už to bude cokoli).


"A co to bude? CO tu vlastně mám?" říkám si, když po tom rozlehlém pokoji přecházím sem a tam.
Na policích leží globy planet, drahé mapy, mé nákladné vzdělání, ta investice do mě je znát.
Kolem masivního psacího stolu jsou rozmístěny na stojáncích lebky fantastických rohatých zvířat.
Vyčištěné a vybělené rohy děsivých tvarů, struktur a rozměrů jsou exponáty jak z nějaké ďábelské říše.
Démoni? Devianti? Je to jak sbírka medika, včetně malých úhledných popisek a štítků..
Na stole věcičky nevídané, přístroje, nástoje.. a velký štos - na hlavičkovém papíře: "WILL BE DONE".


Sedím jak v přítmí u svého stolu a přemítám nad obsahem první stránky. Malé lampičky tu a tam, červené, tlumené.
Teplé světlo se line sametem večera a můj pokoj, kde jsem studentem, se táhne do nekonečna do všech stran.
Zde jsem, jsem domovem. Blízké a známé, jak vlídné letní večery z mládí. Vstanu, jdu sametem bosý,
Vyhlížím Ráno. Vyhlížím Světlo Dne. Já, odtud z pokoje Noci - z pokoje, který leží ve Stínu. Tam v dálce je moje matka,
zářivá, modrá, zelená a chladná. Bohyně Rána, Paní Jitřenka. Možná to byl jen záblesk na obzoru, ale věřím, že tam je.
Naděje. Můj vlastní objev! S objevem Naděje pyšně přecházím sametem v pokoji.. samet nemá dno. Byl to jen pocit.


Byl to ten pocit "sametu" pod mýma nohama, černého hřejivého sametu, co mě přimělo podívat se dolů. Žádný koberec.
Tma a v ní hvězdy. Hvězdy Světa. A někde za nimi ohromné neviditelné myšlenky běží jak nebeská ozubená kola.
Kdepak chaos. Řád jako sen geniálního tvůrce. Magický řád. Sen pana Magického Prazdroje. Toho tím směrem, jak je lustr, pánové.
Ano, ten lustr, ze kterého jsem sem spadl. Ten křišťálový lustr pod zářícím světlem s barevnými světélky z duhy. Střed Tam Nahoře.
A tady mě ovanul vítr, chladivý závan, dotek vánku. A zas vím, že stojím tady, na obloze podobné sametu, sametu beze dna.
Kde je tady otevřené okno, kudy sem táhne? A třu si paže a vidím: "Otevřené okno odtud. Nebo dveře. Vyber si, Synu..."


Tak ať! Mohl bych projít ven a vejít do té Skutečnosti Tam Dole, že? Jasně! Nebo mám zůstat tady? Jak je to myšleno?
A přemítám nad tím problémem, jestli se ode mě žádá, že mám zůstat tady, nebo že mám jít dolů tam?
A ptám se tam k lustru, lustr mlčí. Kde tady mám najít odpověď? Ta první stránka na stole? Ta na mě čeká?
A proklouznu oknem, protáhnu se rámem a pluju jak kosatka, velryba, černým oceánem vesmíru, až k Zemi. Je na ní jaro.
Sníh taje, raší tráva. Včely se probudily a bloudí po pupenech a bzučí. Země dýchá, je věrná, není zticha..
Země duní, vidím koně. Stádo se pohybuje po plání. Tak elegantně. Ti téměř tančí. Běží a dýchají svůj vlastní vítr!


Jsem okouzlen. Nemaje tu nic jiného na práci, čas běží, jak by neběžel. V jediné jedné nekonečné chvíli. Stádo přechází sem a tam.
Vítr, déšť, duhy, rána. Dny a noci. Jara a Zimy. Úplňky. Vstoupím do stáda a jsem zrozen zde, v bílém světle pod měsícem.
Třpytím se, tmavý, své matce u nohou. A dýchám. V obláčcích její páry, které se z jí z nozder valí, se cítím Milován.



Žádné komentáře:

Okomentovat

Jaký má jednorožec pupík?

Vypadá jako z cukru, ale není. Více fotek zde. Ráda ho pošlu za Vámi. Teda ji. Napište mi.