sobota 24. února 2018

Tisíce let jsem psal..

(Esej. Jen pokus, nic víc.)

Toužil jsem zachovat vše, co jsem miloval. Toužil jsem upříst nit a utkat síť, v niž bych položil a svou paměť uchoval. Toužil jsem zajmout do svých slov všechny barvy a tvary i chuť a vůni věcí, jež přebývaly v mé paměti. Avšak ta paměť zdála se nezměrnou. A nadto verše a milované věci proskakovaly skrze síť jako třpytivé a fantastické ryby. Čím více jsem toužil vlastnit je, tím hustěji jsem tkal svou síť. Ale pro hustou síť jsem neviděl do vod, z niž se všechno rodí, a nic jsem v síti nespatřil. Nakonec, k mému překvapení - čím větší a nádhernější byla má kořist, tím více mi potrhala sítě, aby mohla uniknout. Tehdy jsem si začal přát, abych směl ty sítě zahodit, ačkoli jsem nevěděl, jak bych pak mohl vidět ty krásné ryby.

A tak jsem psal. Začal jsem je totiž počítat. Ony proskakovaly skrze mé sítě, třpytivé, zrozené z tajemství, z hlubin, jež mi byly skryty, avšak ony se do nich samy vracely. Mé srdce plakalo. Zatoužil jsem opustit své sítě, svůj rybářský člun i všechny břehy. Netěšila mě slova známých věcí v nichž jsem nespatřoval nic nového. Divil jsem se své pošetilosti, s níž jsem dřív toužil odnést ryby do svého domu, spatřujíce v nich bohatství, jež se dá uložit.

Jejich bohatství bylo v poselství. Jejich bohatstvím byla pouť. Bohatství o nichž vypovídaly, byla svoboda bezbřehá, jako ty vody, z nichž přicházely. Mírou dálky je touha putovat. A já zatoužil.

Zatoužil jsem odevzdat všechny dárky. Každé slovo, každý verš, každá báseň byly odevdáním. Oč jsem byl svobodnější, tím méně jsem psal. Čím déle jsem psal, tím více jsem rozuměl. A pak jsem přestal psát. Tehdy jsem poznal, že jsem vyčerpal podoby svých přání. Nacházel jsem je a vracel zpět, už jsem je znal. Přestal jsem tedy tkát síť a obětoval jsem ta zbylá oka vodám. Byl jsem rybářem bez sítě - a přece se ryby objevovaly před mýma očima, otevřel-li jsem jim svůj zrak.

Odevzdal jsem vše. Poznal jsem, že nejsem ničím z toho, co se mi podařilo vytvořit. Nejsem ani jediným veršem. Nejsem žádnou ze svých myšlenek. Nejsem ani žádnou z těch mých myšlenek, kterými bych toužil popsat, že jsem. A přece jsem, a přece jsem tady. Jsem viditelný a nelze mne spatřit. Můj šat je podoben rybě. Lze mne uchopit, není možné se mne dotknout. Jsem a nemám žádný věk. Radoval jsem se ze svého smějícího se těla, radoval jsem se z ryb, radoval jsem se z vod, radoval jsem se z příběhů vytepaných do hvězdné oblohy, radoval jsem se ze zázračného dne, který byl podoben snu. Putoval jsem v něm skrze svá přání.

Nabyl jsem lehkosti a své tělo spatřil utkané ze světla a energie. Byť mým tělem byly spíše stopy, jež jsem za sebou zanechával.

Putoval jsem k horizontu, ale za každým vrcholem jsem našel další. Na nejvyšší horu vyšel jsem a z vrcholu spatřil zem, jak plyne a mizí. Z vrcholu spatřil jsem bohatství polí a pastvin a měst. Na zem jsem položil barevný koberec a na nebe hvězdy jako příběhy. Nechávám zde své verše a pokládám je na zem, abych byl od nich svoboden. Nepřeji si nosit je s sebou, neboť v nich nejsem a nejsou mnou. Byly mým šatem na krátký čas. Nemám ale chuť je zničit. K čemu by byly, kdyby byly jen pro mě? Proto je pokládám na zem jako barevný koberec, aby ti zem nebyla pouští. Proto je pokládám na nebe, aby ti bylo pod čím usínat.

Svoboden od slov a svoboden od obrazů, spatřil jsem břeh. Zaslechl mocné burácení moře. Cítil jsem, jak se mi vlny vlévají do žil a jejich hlas naplnil mé smysly. Poprvé jsem poznal, bez strachu a naděje to, o čem jsem psal. Stál jsem a díval jsem se v úžasu, jak stále nové vlny bezvěkých vod se mi skládají k nohám. Šeptaly moje jména, že planu jako slunce a plamen pochodně. Moře mi stálo u nohou a já zářil. 

Přání planula v mém srdci  - všechny ty kouzelné země. Všechny hory, všechna majestátní místa, tiché i jiskřivé, temné vody. Místo odkud jsem přišel a kam se vrátím - za úsvitu dne, v mlze šera. Svah hory pod hvězdami, zem stejná a stejně krásná jako tehdy, když jsem usnul v soumraku dne, v okamžiku, kdy Les královský svítá. Spatřil jsem je. 

Živoucím světlem korunován,
loď od břehu jsem odpoutal
a noci svěřil se a vodám.
  

Žádné komentáře:

Okomentovat

Důvěřujte životu. A nacházejte potěšení.

Fotila jsem tyhle nové gombíky včera za deště. Mělo to zvláštní náladu. Pršelo tu v Brně po vážně dlouhé době. Konečně. A tyhle mini tal...