SLUNEČNÍ HOROSKOP - Po stopách Sabiánských symbolů



Sabiánské symboly vznikly v roce 1925 v San Diegu. Jde o soubor 360 symbolických obrazů - pro každý stupeň zvěrokruhu jeden (Je to podobné jako se znameními zvěrokruhu, těch je 12 - od Berana po Ryby.)  Symboly nejsou oddělené. Navazují na sebe - jakmile dozraje situace jednoho, nový se začíná rozvíjet transformací předchozího potenciálu.  

Každý den projdeme jedním Slunečním stupněm. Každý ze stupňů má zvláštní energetický impulz - je v něm zakódován archetypální obraz určitého stádia vývoje vědomí. Pokud témata na stupních sledujeme, sledujeme tím svůj vlastní vývoj, tedy naše vědomí prochází už důvěrně známou zkušeností. Jakmile se naladíme na aktuální téma, získáme možnost napravit ztracené příležitosti. Vracíme se do přirozeného řádu věcí, synchronizujeme sebe sama s řádem univerza, kde máme své místo. Pojďme proto spolu stupeň po stupni, den po dni... 

Respektuji autora citovaných částí: Dane Rudhyar's Sabian Symbols. Po stopách symbolů se vydávám osobně a dávám tím prostor tvořivosti - sama se nechávám překvapit, co z toho bude. Nic neslibuju. S psaním jsem začala v nejlepším možném bodě - Chaosu. Píšu s předstihem jednoho dne (spíš několika hodin) a občas text upravím, když "se to zrovna odehrává". Obrazy "Sabiánských symbolů" si vybavuju jako sny. Možná jimi nejsou, ale hovoří stejným jazykem...

Pozor, Sluneční stupně jsou o fous kratší než dny, proto předbíhají:



(od 07:01)

18.9.2019 (Panna 25-26°) PROMĚNA POSVĚCENÍM


Je čas. Zapaluji další uhlík v řadě. Řada jisker přes něj běží v linii. Mám prostor plný posvátného ohně (v té skutečné a zároveň i v té posvátné rovině). Rituálem spojuji tyto dvě úrovně svého bytí, pro dosažení pokoje. Obětuji vonnou pryskyřici. Rozpouští se na žhavém povrchu, odpařuje se a její vůně naplňuje prostor: je to omamná, analgetická energie odevzdání, přijetí, smíření, souznění a odpuštění.

Vím, že to, co dělám, vypadá jako cosi nepatrného. Je to zanedbatelná činnost, podřadná úloha pro dítě, které má v kostele u oltáře přece akorát držet chvíli tu kadidelnici a stát na místě. Ale o jakkoli malé pole působnosti tu jde, provést rituál je archetypální zkušenost. Náš rituál je totiž chápán v posvátném smylu. A to neznamená nic menšího, než že tu činnost vědomě provádíme v přítomnosti Boží!

Znamená to taky, že každá modlitba je vyslovena v přítomnosti Boží. A jinak to nejde.

Ti nejoddanější z nás mají svůj denní rituál modlitby. A pak se také setkáváme, abychom byli mezi svými, abychom mohli rituál sdílet spolu. A to, oč usilujeme, abychom rozšířili. Abychom se setkali  ne na obyčejné, ale na duchovní úrovni. Spolu budujeme posvátný prostor, realizujeme posvátnou ceremonii, sloužíme posvěcený život. Tam, kde dva nebo tři jsou shromážděni v jménu mém... 

 

(Dnešek, dnešní sluneční stupeň, je mimořádným oknem, ve kterém se na chvilku octineme kvůli iniciaci. Máme příležitost ochutnat, jaké to může být, mít život skutečně plný. Máme tu dárek od Universa, a neměli bychom dnes minout svou porci zážitku posvěcující se skutečnosti. Ta je dnes k dispozici šdědře a volně, pro každého, kdo je jí otevřen.


(od 06:24)

17.9.2019 (Panna 24-25°) ODCHÁZENÍ



"To je znamení pro všechny, že ten hrdina, který nám sloužil, došel konce své služby a odešel..",  pošeptal mi kdosi v zástupu před napůl svěšenou vlajkou.

To je odcházení, bleskne mi hlavou. Prý že se mu to nepovedlo.. Kecy!

Sleduju jak se vlajka třepetá ve větru, jak modlitební praporek. Stojíme tu spolu a sdílíme svou ztrátu. Směs pýchy, smutku a triumfu a asi všeho.

Nikdo z nás odtud, od té vlajky, vlastně nechce odejít. Chtěli bychom to nějak zadržet. Když ne toho, kdo odešel, tak alespoň celou tu auru toho, kým pro nás byl a co znamenal. My.. my teď potřebujeme trochu místa, aby bylo kam položit svíčky nebo květiny. Tak to děláme. Potřebujeme si to srovnat. Právě teď v tomhle nevyhnutelném čase daném shůry. Právě tady - každý z nás zvlášť za sebe, každý tak nějak schovaný tady mezi všemi. My vlastně nejsme opuštěni, že ne? Musíme si jen vtisknout do paměti jeho charakter a jeho skutky a jeho život..

Není možné utéct ze ztráty. Je možné ztrátu nést. Je to ztráta a přitom to není úplně komplet ztráta.. běží mi hlavou. Nějak nemůžu mluvit. Jsem v rozpacích, protože se mi chce akorát brečet.

"Nemá smysl se tvářit, že se nic nestalo." šeptá znovu ten kdosi v zástupu: "Máme přece důstojné znamení, které ohlašuje ztrátu. Tak je možné ztrátu přijmout jako přirozenou a významnou skutečnost. My můžeme truchlit a to je důstojné. A náš hrdina získá nesmrtelnost. Nebo určitě dost velký podíl na ní. My ji pro něj tady žádáme." 


Koukám na vlajku v čerstvém větru, vdechuju ten vzduch a s ním život. Ta vlajka, to je znamení, že se svět nezbořil. Změna už proběhla. Neviditelně se šíří časoprostorem a změní svět.

A ta uskutečněná duše, která překročila tělo a fyzická omezení, bude nad námi dbít.


(Pozn.: A možná musíme dnes pustit něco, co už platné není, co už nás jen vyčerpává.. Nechejme dnes odejít, co odejít potřebuje. Abychom si mohli uklidit. Abychom se mohli dát do kupy. Abychom se mohli posunout dál..)




(od 05:47)

16.9.2019 (Panna 23-24°) JEHŇÁTKO NA CESTU



Vidím zas jehňátko, jako tehdy, na 6° Panny. Je to nějaký odlesk té vzpomínky?

 "Já tě znám, já už tě viděla.." směju se na něj, "pojď za mámou."
Hned beru to mládě do náruče: "Ty máš ale rozkošný malý kopýtečka, ty seš takový kudrnatý malušenký ňuňu.."

"A copak jsi ty?" ptá se mě jehňátko.

 Jo aha. No nejspíš jsem právě teď extra naivní. Což může být:
  A, rozkošný způsob, jakým se o sebe starám, abych byla v bezpečí a šťastná.
Nebo za B, idiotský způsob jak přijít k úrazu, pokud je tu někde kolem dospělá ovce. Nebo ještě hůř: ovčácký pes.

Postavím jehňátko radši zpět na čtyři nožky a rozhlížím se.

Ne. Vypadá to, že tohle je skutečně setkání s mým vnitřním dítětem, s mým "mimozemšťanem", s mou dětskou a kreativní stránkou. To jsem si teda oddechla! Infarktová situace zažehnána.
Nemůžu na starý kolena přeskakovat ploty. Na některý věci už jsem fakt stará...

"Já jsem právě teď šťastná," povídám jehňátku: "protože jsem si všimla, že jsem dnes došla na území čistoty a pravdy a důvěry. Což je dost osvěžující. Po tom všem. To mi věř. Ehm. Jak si vedu?"

Ticho. Dobře.

 Beru tu nevinnost, čistotu a dětskou jednoduchost zase do náruče. Dávám jehňátku pusu na hlavičku a povídám mu: "ty mě ochráníš před pýchou a zjemníš všechny situace, do kterých ještě vejdu. Tebe si beru s sebou."

Doprovodíš mě až do konce. Protože tam na konci, tam hraje roli už jenom laskavost a něha.




(od 05:08)

15.9.2019 (Panna 22-23°) PEKELNÁ ŠELMA



Držím v rukou střípky Slunečního míče. To jsou moje trofeje. Známky mé hodnosti, kterou bych měla vystavit a nosit na ramenou. Světlo mi pulsuje v žilách. Stojím před zrcadlem..


Nemůžu! Prostě se nějak nemůžu přimět ty střípky upevnit na svůj oděv. Když na to jen pomyslím, tak hned cítím, že mi za krk dýchá šelma.

Vidím tu šelmu totiž v zrcadle. Je příliš velká, příliš strašlivá. Nadaná hroznou silou. Vášnivý smrtící potenciál. Tohle jsem totiž taky já. Moje část. Ta, která přichází přímo z pekla a proto se nikdy nemusí bránit. Útočí pokaždé ze zálohy. Vítězí lstí. Vezme si totiž vše, co patří peklu. (Nebo, pokud máte raději ten výraz "Stín", tak tedy "co patří Stínu", to vyjde myslím na stejno.) Ta šelma je přitahována  lidským selháním úplně stejně, jako je žralok přitahován krví. A pak je to zlý, moc zlý...

Existuje jeden jediný způsob, jak zvládnout šelmu: disciplína ovládá vášeň.
   
"Trpělivost, sebekázeň.. " říkám šelmě, která na mě civí do zrcadla.

Olízla si tlamu: ".. disciplína, nejvyšší forma sebelásky, zkrocení šelmy, něco takovýho?" doplnila mou snahu s pošklebkem. Chvíli to vypadalo, že se ze mě pozvrací.

"Tys tady byla vždycky, celou tu dobu mi čumíš přes rameno, viď? A já se modlila, abys mi sem nelezla a nedělala mi potíže, ty pekelná mrcho."

Šelma zastříhala ušima: "AHA! Takže už spolu mluvíme!"

Vybuchla jsem: "Ale já jsem chtěla být skvělá sama! To ty ses mi do všeho cpala a hrnula ke mě všechny ty potíže a ničemy a všechny ty příšerný situace ze kterejch jsem umírala strachy. Tys mi je posílala, ať si s nima poradím, když jsem přece tak úžasná, že tě nepotřebuju. Když říkám, že nejsi."

Šelma zastříhala ušima podruhé: "AHA? Takže?"

"Takže se ti omlouvám. Jsi mojí součástí, jsi pravda, existuješ. Jasněže dokážu všechno co ty. Ale já nejsem jenom ty. Mám taky svědomí, chápeš? Je to moje zodpovědnost, že tu jsi."

Veliká kočka se mi uvelebila u nohou: "jsem tvé vášnivé, soustředěné a úmyslné bytí." zapředla blaženě, "nikdy tě neopustím."

Musím na ni dávat opravdu zatraceně bacha.



(od 04:29)

14.9.2019 (Panna 21-22°) VELITELÉ



Hráli jsme dlouho tu hru se Slunečním míčem a myslím, že jsme už nikdy nepřestali.. 

Hráli jsem s různými pravidly a v různých terénech už tak dlouho, že ti první z nás, kteří se nejdéle dotýkali míče a nejvíce chránili pokračování hry, aby nám míč nikdy nespadl na zem a aby se nikdo z hráčů necítil odstrčený a mimo.. ti první, ti nejstarší z nás, byli proměněni.

Viděla jsem, že "světlo Slunečního míče" na nich zůstalo.

Zůstávalo na nich, dokonce i když kvůli věku nebo zranění museli opustit hřiště. To světlo se spojilo přímo s jejich bytostí a bylo přítomno v nich. To, co zářilo, už nebyl jen ten míč, který nám létá nad hlavami.

To, co zářilo, byli taky oni. Vysloužili si ve hře znamení zásluh a nosili ty zlaté střepy na ramenou jako trofeje. Udržovali pravidla hry, udržovali je jako součást sebe sama. Udržovali je pro kohokoli, kdo si jimi nebyl sám jistý. Udržovali je pro všechny nové hráče, kteří teprve přicházeli.

Těm starým, velitelům, světlo nedávalo pouze tvar hry. Dávalo tvar jejich životu. Proměnilo je. Nemohli už nikdy odejít, protože s tím světlem splynuli. A to, že zářili skoro stejně jasně, jako ten Sluneční míč, znamenalo, že jsou také cílem:

Když přišla krize, oni nesli odpovědnost.
Když přišel nepřítel, chtěl první zničit je.

A když padli a narodili se znovu, světlo se vrátilo s nimi k nám.

Velké duše si nesou světlo hry ze života do života. Nesou světlo, které každého z nás pozvedá. Nesou světlo hry, aby ani ten nejmenší z nás nebyl slabý a aby nebyl na všechno sám.




(od 03:49)

13.9.2019 (Panna 20-21°) JSEM V TÝMU



Ještě včera tu byl přímý kontakt se zázrakem, úžasné věci se "děly samy", jeli jsme na vlně nadpřirozeného zážitku při vstupu do nové dimenze..


Teď mě tak akorát bolí hlava. Sedím na jakési pastvině a pozoruji všechny ty úkoly, které mě čekají. Sleduju, jak jejich množství roste a jejich složitost bují. A najednou to vidím: na tamto nedosáhnu, tady to neumím, tady to nestihnu, na tohle nemám postřeh, ani kvalifikaci, na tohle jsem úplně blbá. Proč je těch úkolů tolik? Proč toho musím tak moc dělat?


V trávě něco září. Září to teple a zlatě, jako malé Slunce. Sluneční zlatý míč?

Nikdo si ho nevšímá? Vidím ho jenom já?

Jdu k němu a beru si ho. Držím ho v rukou a najednou taky zářím. Světlo přešlo z míče ke mě, prostoupilo moji bytost a probudilo mě na nové úrovni inteligence. Vyšší úroveň je stav mysli, který zahrnuje další bytosti. Zavolám na nejbližší holčičku a když se ke mě otočí, tak jí to Slunce, vlastně míč, hodím. Dostanu ho zpět a posílám ho dál. Slunce je ve vzduchu a hráči přibývají. Čím víc nás je, tím jasněji naše Slunce září.

Pohybuji se po trávě a jsem na všech místech, která potřebuji, aby míč zůstal ve vzduchu. Pohybuji se ve světelném poli pod svým vlastním Sluncem. Už to nejsem jenom já, jsem složena z mnoha, a každého z nich pozvedám. Do vyššího účelu, do smyslu služby. Je tu víc energie, rychlejší růst.

"Pozvedám je", směje se na mě Slunce a já jsem na okamžik sama mezi všemi na hřišti a vidím, jak Slunce skutečně pozvedá každého z nich. Teď jako míč padá zase ke mě, když mi nejbližší holčička přihraje.

"Pozvedám i tebe", směje se na mě Slunce, když ho chytím a přihrávám dál. Nikdy bych neudržela Slunce tak vysoko a tak dlouho ve vzduchu, kdybych na to byla sama. Ale mé vlastní limity jsou překročeny členy mého týmu. A nejen to, že nejsem vyčerpána. Já díky nim jsem lepší!




(od 03:08)

12.9.2019 (Panna 19-20°) MÍŘÍME DO ZEMĚ ZASLÍBENÉ



Je to tak vzrušující a jsme tak nadšení. Já, moje rodina, naši známí, naši sousedé, lidi od nás z práce.. my všichni to cítíme! Je to ve vzduchu. Je to instinkt! Je to příliv nadšení, optimismu, naděje a vzepětí životní síly, která touží letět jako kůň vpřed a nést nás daleko, daleko odtud. Do nové země.

Cítíme v srdci volání prozkoumat nové příležitosti, protože tohle skutečně může znamenat nový a lepší život. A je to tak lákavé zanechat všechna ta vyčerpaná pole za sebou. Opustit už všechny ty únavný tisíckrát prohraný pokusy o nápravu systému, který je tak zrůdný, že už prostě není reformovatelný. Pustit k vodě rutiny, které si chováme jen proto, že nemáme nic lepšího, čím bychom je nahradili. Dovolit tomu všemu konečně zemřít. Opustit spojení s umírajícím světem, který nám odsává poslední energii a přitom už sám opravdu nemá žádnou šanci. Je v terminálním stádiu, víme to všichni.

Vždyť v takové situaci se modlíme, aby se otevřel nějaký portál do nové reality!

Představujeme si, jak by se to mohlo stát. A jak hned potom bychom si dali vědět se všemi přáteli, že dnes je to tu!! Že si dáme jen lehkou veřeři, stačí chleba, salát z toho, co je doma, zbytek žebírek nebo vajíčko, nic těžkýho, müslityčinky s sebou, trochu vína na kuráž ale ne pro řidiče, prostě sederová večeře, a sbohem Egypte!

Tahle síla, která nás posílá na cestu v obřím konvoji jedním směrem, to je ta síla, která nechala rozestoupit vody Jordánu. I nemožné se stane, pokud se vydáme na cestu, abychom sloužili této síle.

A já jí sloužím. A míříme do zaslíbené země. My všichni v zástupu. Za lepším životem, za lepší budoucností. Doufám, že zajdeme ještě dál a naučíme se dělat nové věci, pěstovat nové rostliny, a možná najít úplně nový způsob života. Když to uděláme všichni, stane se to.


(Pozn.: Nesmí vám vadit, že k zemi zaslíbené to může být až 40let cesta pouští. Už tam budem?)




(od 02:26)

11.9.2019 (Panna 18-19°) PROSTOR PRO ZLEPŠENÍ



Vody oceánu kam oko dohlédne. Na obzoru se v mlžném oparu ztrácí okraj světa. Ze všech národů tohoto světa, zrovna my lidé jsme si zvolili sebedisciplínu, jako nejvyšší vyjádření sebelásky. Proto teď velmi disciplinovaně plavu v tomhle živlu a nesmím se zastavit, nebo se myslím utopím.


Dělám pomalu tempa vpřed, voda je čistá, klidná a překrásná, je tak akorát mezi zahřátím a osvěžením. Zatím jde všechno dobře. Prostor nekonečné hladiny se leskne jako zrcadlo. Nesmím se zastavit a přitom se mi zdá, že jsem pořád na místě, pořád uprostřed. Plavu míle a míle svěrem na západ, ale západ není ani o milimetr blíž. Počínající panika: KAM mám vlastně doplavat, než se utopím? Je tu vůbec NĚCO?

"Taky můžeš chvíli splývat" povídá mi plavec za mými zády. S překvapením se otočím a prohlížím si ho.

"Ne, my jsme tu úplně všichni", čte mi myšlenky a odpovídá dál: "To jakože nikdo není jinde. Všichni plaveme. Každej člověk plave. To je univerzální. Nemůžeme, prostě nemůžeme, stát na místě. Kdo neplave, kdo nereaguje na vlny, jde ke dnu."

Moje pokračující panika: Mám plavky? Kdy mi dojdou síly? Proč nevidím zemi na obzoru? Proč to všechno plavání, když není země na obzoru? K čemu směřujeme? 

"Kde je cíl? Co tam má být v tom cíli?" ptám se svého nového známého.

"To nemůžeme vědět, ještě jsme tam nebyli." odpovídá mi. "Tam určitě něco bude, to ti slibuju. Vždycky tam něco je, " zvážněl. Vypadal skoro provinile, jakoby šlo o nějakou tajnost: "Snad se moc nelekneš. Ono je to trochu jedno, co tam bude. Moc bych se na nějaké "tam" nefixoval. Nikdo ho nikdy neviděl. Spíš to vypadá, že jde jen o to, jací a kým chceme být, až tam dorazíme."

 Neznámé vody a volnost. Nejsou potřeba žádné velké plány, nejsou potřeba žádná velká očekávání. Splývám když odpočívám. Dávám pozor na vlny. A když dělám tempa vpřed, můj život směřuje ke stále většímu uvědomění a zralosti. To, k čemu plavu, je lepší verze mě.




(od 01:44)

10.9.2019 (Panna 17-18°) HLEDÁNÍ SKUTEČNOSTI



Přicházím k sobě, pozoruji ráno - pobřeží po bouři, já s podivně čistou hlavou. S námahou se sbírám ze země, mezi kousky dřeva a chaluh a plastu. Zanesl mě sem hurikán? Pěkně to tu zřídil..

Vzpomínám na výbuch nevědomého materálu, který ovládl včerejší den. Jsem přeživší a jsem trochu v šoku. Pokud je to tady skutečný. Je? Rozhlížím se.

"Hledáš znamení, co?" odhadl můj stav malý pestrý ptáček, který se vyhříval vedle mě na kameni. Nevypadal, že by mu cokoli dělalo starosti.

 "Jenom potřebuju vědět, co tady dělám. Ty o tom něco víš, magický mluvící ptáčku?"

"Hele tak to vopatrně. Na takový věci bacha. Takový věci můžou mít příliš velkou váhu. Jako sebenaplňující se proroctví, chápeš?" utřel mě a očistil si o mě zobák se zbytky jakési snídaně.

"Cože?"

"Píp." pronesl ptáček pomalu a nahlas a pro jistotu ještě důrazně zatřásl oběma křidélky.

Jasně, vždyť seš přece jenom ptáček, povzdechla jsem si odevzdaně. Moment. Živej ptáček. Kterej tu jistě nebude na ostrově sám, napadlo mě hned nato. Budou tu další. Bude tu bezpečno, když tu přežil takový malý křehký tvor, ne? Vždyť vypadá úplně v pohodě. A on je PO SNÍDANI. To mě probralo.

Takže to máme: Potkat ptáčka = dobré znamení.  A úplně, jako by na mě mluvil, že?



(od 01:01)

9.9.2019 (Panna 16-17°) KATARZE



Tlak dosáhl maxima. Zdá se, že dál je možný se buď A, definitivně zhroutit, nebo B, úplně rezignovat a zamrznout do role otroka systému. Sebevražda nebo úplná disociace na antidepresivech. Došly možnosti. Čekám, který ze scénářů se naplní. Stejně s tím nemůžu nic dělat.

Cítím svoje srdce. To horko v něm.

Cítím jak pořád hoří ve mě.  Plamen, plamínek. Mocná nesmiřitelná Životní síla, která mě sem vtáhla. Sem, do všech inkarnací. On to ten plamínek nevidí, co se tady děje, že? Má jenom slepou touhu být, blbeček jeden. Vlastně se na něj zlobím. Dost. Trochu. Tak už to řeknu:

"Sbohem můj krásný plameni." promluvím k němu.
 
"Ssssss, to bys mě musela nejdřív porazit," odpovídá mi: "chceš to zkusit? Chceš mě vyzvat? TAK KOUKEJ!!!"  

Než stačím té odpovědi jakkoli porozumět, země se třese, kolem se valí hustý dým, nebe je černé. Skála v hloubce praská, do běla roztavený kámen se dere vzhůru..

Plamen mě oslepil a proměnil mě v popel. Pompeje při výbuchu Vesuvu.

Kde jsem?

Tančím. V tom ohni tančím, v podobě Šivy. Kde jakoby už nic nezbylo, aby plamen v popelu nevyhasl. Cítím, jak se Božstvo divoce raduje. Vzpomínám si, že já jsem přece součást téhle vášně! Žádné množství civilizace to nedokáže změnit. A musíme to vědět, co skutečně jsme.


(Pozn.soukromá: čekala jsem, co bude, protože jsem měla dnes v plánu tak trochu "sestup do vulkánu po svých", důležité schůzky. Všechno ale proběhlo hladce, výbuch furt nikde. Zakončila jsem to neplánovanou návštěvou kostela, u Františkánů měli zrovna mši, když jsem šla kolem. Vešla jsem. A zde to bylo.)


(od 00:17)

8.9.2019 (Panna 15-16°) BÝT DOST DOBRÝ



Tvář napůl porostlá srstí se na mě směje. Nevím, jestli na mě šklebí už pusu, nebo ještě tlamu. Ale směje se stejnýma očima, jako jsou ty moje. A je to úplně stejný smích.

Dívám se pozorně na tuhle tvář, a já vím, že i když tak úplně nevypadá, tak je lidská. Je přesně tak akorát dostatečně lidská, jak by mi to úplně stačilo v první třídě. Když mi bylo šest let. Ona je moje kreativní a nejradostnější stránka - ta která pomáhá osobnosti růst.

Dívám se do hnědých očí, které mě upřeně pozorují zpátky a mžourají ve světle starém miliony let. Vím, co se dnes stalo. Probudila jsem mé první já. Mé první já, které běhalo po stepi spolu s tlupou. Kdysi strašně strašně dávno, kdy to stačilo. Tehdy jsem byla naposledy "dost".

Nikdo po mě tehdy nechtěl, abych někým byla. Nikdo mě nenutil pod hrozbou trestu abych byla jako děti na plakátu, s těmi pionýrskými šátky. Ikony nadřazené rasy, někdo víc než já. "Dobře se na ně podívej, to je tvůj vzor, ty nikdy takhle skvělá nebudeš", řekli mi. Proč ne? "Protože oni jsou Rusi." To je jako víc než člověk. Aha.

Tehdy, tam na stepi, jsem byla přece sama od sebe dost chytrá na to, abych držela s ostatními. Copak nejsem stejně chytrá i dnes? Tehdy stačilo být jen sama sebou a nikdo ode mě ani nic jiného nečekal. Byla to vlastně jediná bezpečná možnost, abychom přežili. Kdo byl velký silný samec, musel se chovat jako velký silný samec a chránit ostatní. Kdo byl dospělá samice, musel se chovat jako dospělá samice a pečovat o svoje a o všechny mláďata v tlupě. Nikdo se nemohl splést, nešlo to. A nebylo možné to nijak zkomlikovat.

Je mi šest let, jsem už týden v první třídě, a mám toho plný zuby. Právě mi došlo, že můj život bude zatraceně nebezpečně, a úplně nesmyslně, komlikovaný. Jinak nebude "dost dobrý".


(od 23:33)

6.9.2019 (Panna 14-15°) MOJE ŠATY




Jsem oděna v překrásných šatech a vypadám úplně jako princezna!

Co je to za nádherný materiál? Z čeho to je ušité? Třpytí se to důstojností a majestátem. Nemohu se vynadívat na tu látku. To není nic umělého, není to polyester ani polyamid. Není to bavlna. Není to ani jiný ušlechtilý přírodní materiál. Vlastně to není úplně látka.. Je to něco úplně jiného. Co je to?!

Jsem v tom tak krásná! Tak vznešená! Jsem dcera krále, princezna národa, to vše -  ale jen v těchto šatech. Nesmím je odložit. Bez nich jsem nikým. Nemohla bych mezi lidi.

Materiál mých šatů má ušlechtilou hodnotu, jemnou jako pavučina, dražší než hedvábí, dražší než zlato, dražší než diamanty. Vzniká stovky let, trvá tisíce. Časem zraje a nabývá na hodnotě a jeho cena stále jen roste a roste. Vždycky se projevuje krásou. Je totiž předáván prostřednictvím žen, prostřednictvím instinktivního vědomí ženy, která surový materiál shromáždí, zušlechtí, spřádá a předává dcerám k dalšímu zdokonalení.

Ten materiál má takovou moc, že cokoli do něj zabalím, to zušlechtím.
V kontaktu s touto látkou věci mají význam a slouží vyšším cílům a společnosti. 

Oblékám si ty šaty jako půvabné kouzlo, které je formou moci. Otevírají mi cestu k úspěchu.
Díky těm šatům jsem skutečně princezna!

(A ten materiál, to je předivo mé kultury.)



(od 22:48)

5.9.2019 (Panna 13-14°) ZDROJOVÝ KÓD MÉ ŽIVOTNÍ SÍLY



Probouzím se v jeskyni s pravěkými otisky rukou, v jiskřičkách ohně, ve vůni popela. Ty ruce se mě všechny dotýkají a já jsem jejich. Uhlem malovaný Puntíkovaný kůň běží napříč časem. Ozvěny cvalu se ztrácejí někde v hloubce skály, pod povrchem světa, v první temnotě. Tam, kde se narodila první láska.

Nikdy nezemřela. V mých žilách o tom kolují cenné informace od nich, kteří pro mě získali tento svět. Ty informace jsou podobnné světelným zrnům a kopírují tvar červené krvinky. Jsou to jádra dokonalých zkušeností, balíčky pravdy, které mám od otce a od jeho otce a od jeho otce.. od matky a její matky a její matky. Od všech a až k těm prvním. Nikdy se neztratily, ani jedna z nich. Mám je úplně všechny.

Každý jeden z nich, který přede mnou žil, mi předal alespoň jedno z těch zářivých jader pravdy, která nosím v krvi. Každý jeden z nich, ve vlastním životním zápase, vybojoval alespoň jednu dokonalou zkušenost, kterou otiskl do hmoty své DNA a předal ji, dopředu, napříč generacemi. Ta jádra, to jsou ty puntíky namalované uhlem na koni, který tu na skále jeskyně běží časem. Až ke mě. Nese mi zdrojový kód mé životní síly.

A já toho koně pošlu dál, jen co na něj namaluju svůj puntík. Pošlu ho ve stejné touze a lásce  všem dětem, které budou mými dětmi.

Tak jako to udělali všichni přede mnou. Každý v naději, která je přírodou daná, že tam někde vepředu, v budoucnosti, za horizontem událostí, bude mít potomka, svého hrdinu, o kterém ještě dnes nikdo neví. A ten tu zkušenost bude potřebovat. A ve správný okamžik ji na správném místě použije.



(od 22:02)

4.9.2019 (Panna 12-13°) MŮJ KRÁL



Stojím a rozhlížím se, kde je Král. Mám těch ničemů dost, kteří by chtěli žít jako kingové a přitom jen hladoví po moci, po ovládání, po požitcích - a nemají ani tu nejmenší představu o tom, jak používat moc. Když tihle dosáhnou nějakého většího společenského statusu, ihned se chovají zkorumpovaně. Zapomenou na sirotky a vdovy, nechávají si posluhovat, posmívají se těm, kteří potřebují jejich pomoc. A kopou do psů. Čeká je pád.


Ptám se: kde je král, který dokáže zklidnit situaci? Kdo vyřeší krizi? Kdo zajistí strukturu, ve které každý jeden z nás najde místo, kde mu může být dobře a bude ceněn a vítán?

Kdo bude ztělesněním hodnot, které chrání smysluplnou budoucnost nás všech?

Kdo ochrání můj potenciál?



Kdo ochrání všechny kolem sebe, to je Král. To je ten největší muž. To je náčelník mého kmene.


Dnes je na čase odkopnout tu hromadu sraček a dostat se ke svému zdravému jádru. Tam, kde je uvnitř síla a schopnost mít pod kontrolou sebe sama, i všechny ty svoje ničivé i chaotické tendence, výmluvy, svalování viny na všechny kolem a ukřivděné kňourání obzvláště. Svět nepotřebuje užalované fňukny. Potřebuje, abychom silou své integrity přinesli stav rovnováhy, pokoje a míru všem zůčastněným. Takový je Král. Toho chci.





(od 21:16)

3.9.2019 (Panna 11-12°) VYJDI UŽ Z TÉ ILUZE



Jít vpřed a nebo zůstat zpátky, projevit se, nebo utéct do pohádky, vydat svůj život nebo ztratit osud, nejsem nic jiného než byla jsem dosud..


Všechen potenciál, který si v sobě nesu, všechny zkušenosti kterých můžu užívat, všechny dobré skutky které jsem vybudovala v minulosti, všechno bohatství, které jsem ti přinesla, celá moje služba, moje omezení, můj skrytý růst, moje čekání na to, kdy už konečně se mnou začneš mluvit.

A ty nic. Co tě celou dobu, co jsem byla kolem, zajímalo? Tohle: Obavy, že se proti tobě všichni spikli. Našeptávač, který tě odřízl od všech lidí. Představy o vlastní nadřazenosti. Růst bez omezení. Bombastická přání a požadavky, které nikdo nedokáže vyplnit, ani já. Tajně ukuté pikle, které mají skutečnost udržet co nejdál od tebe..

Stojím před tebou, skryta pod závojem. Já jsem skutečnost! Já jsem realita! Já jsem tvoje nevěsta! To já ti přináším bohatství a čekám, kdy už si mě všimneš a začneš mi věnovat pozornost. Vím všechno o tvé bolesti, která se týká hodnot. Znám celý ten problém se společností, kde nedokážeš přimět lidi ke spolupráci, leda manipulací a paranoiou a násilím.

Jsem skryta pod závojem, který musím nosit, neboť to určuje tvoje tradice.

Vtip je v tom, že já tebe dobře vidím, ale ty mě ne.


Já jsem potenciál. Díky mě k tobě přijde bohatství na tolika úrovních, status, i zralost. A to nejcennější: děti a budoucnost. Znič mě a zahubí tě to.



(od 20:29)

2.9.2019 (Panna 10-11°) ŽIJU VE SKUTEČNOSTI



Stála tam čestná, dobromyslná a férová holčička, která si přeje soulad a harmonii, klid a rovnováhu. Dívenka byla bosky, byla poloprůhledná a průsvitná, jako živý hologram. Byla to vzpomínka. Byla jsem to já tehdy, vydaná na milost a nemilost rodičům, učitelům, starším a moudrým a mocným.. 

Dívala jsem se do času, kdy jsem chtěla dělat to, co ode mě očekávali a věřila jsem, že přece ví, co je pro mě dobré. A pak jsem věřit přestala, když jsem pochopila, že to, co chtějí po mě, nechtějí ani oni sami. Projevit sebe sama, unikátním způsobem, jsem nemohla - z toho byli až příliš překvapení. Asi čekali, že jsem nepopsaný list papíru, na který si namalují, co sami budou chtít.  Neptali se. A když bych namítala, potrestali by mě.

Průhledná rozcuchaná holčička kouká na mě, mračí se a mlčí. 

"Copak jim chceš říct?" ptám se jí.

"Dělejte si to sami! Netahejte mě do toho. Jsou to vaše záležitosti. Vyřešte si je!" vybuchla. 

Stojím před ní a zvažuju ten starý provinilý pocit, že musím žít tak, abych naplnila očekávání ostatních, což nedělám.

"Proč ne?" zajímala se holčička, která umí číst myšlenky.

"To, co pro mě chtěli ostatní, stálo vždycky tak nějak zaprd. To, jsem dělala já sama, to aspoň fungovalo." odpověděla jsem popravdě.

Holčička se usmála, mrkla na mě a zmizela.

Jaký provinilý pocit?!, napadlo mě okamžitě potom. Žiju přece ve skutečnosti.




(od 19:42)

1.9.2019 (Panna 09-10°) VŠECHNY STÍNY HOVOŘÍ O SVĚTLE



Podívala jsem se na hladinu v jezírku, jako do zrcadla, plna dobré vůle, abych zkontrolovala svůj obraz. Byla jsem zklamaná, kolik chyb jsem na sobě viděla - a byla jsem potěšená, že je všechny vidím. Nemohla jsem svoje nedostatky a selhání popřít, ale nemohla jsem popřít ani to, že se na ně dívá už moje lepší verze. Když bych nedostatky nespatřila, nikdy bych je přece nemohla chtít napravit.

Hladina se mírně zčeřila a to mě vyrušilo z úvah. Všimla jsem si, že na tomto místě nejsem sama! Dívalo se na mě božstvo se dvěma tvářemi, jedna krásná a druhá hrozná. Jak dlouho tu bylo? Dvě tváře, to jako fakt? Božstvo proneslo směrem ke mě: 

"Když zmizel strach, dívala jsem se nakonec už jenom srdcem. A všimla jsem si, že každá úplná věc je skutečně složená z protikladů, z mnoha protichůdných tendencí a sil. Uvnitř jí dávají tvar jenom paradoxy. Umožnilo mi to milovat ty, kteří mi svými nedostatky lezli na nervy a necítila jsem nutnost se kvůli tomu rozčilovat. Viděla jsem, že nedostatky byly totiž jenom část pravdy."

 Rozhostil se klid, jako když se nové jezírko rozlije po krajině. 

Všechny stíny hovoří o světle.


(od 18:54)

31.8.2019 (Panna 08-09°) CHCE TO PLÁN



Přišlo to v okamžiku, kdy jsem si poprvé všimla, jak nepatrné rozdíly v různých činnostech mohou nakonec ovlivnit výsledek a realitu, do které se dostanu. Znamená to snad, že jsem "tvůrcem svojí budoucnosti"?

Moment! Počkat.. počkat.. promysleme si to! Co v životě vlastně dělám, co se mi to tu rýsuje? Můžu úplně cokoli? Mám si plnit sny, stačí jen věřit a dosáhnu všeho? Na jednom extrému jsem zcela ve vleku životní síly: nechám se nést proudem života, všechno se nějak samo zařídí, jsem omezený tvor. Třeba rybenka - leze a žere. Druhý extém mě zavede k vybudování vzdušného zámku, který je mimo životní priority, což je ještě horší než ta verze s rybenkou. Hrozí při ní smrt hlady. Nebo konec světa.

Pravda je, že všechna individualita, kreativita a originalita je mi k ničemu, když nevím, co se svým vlastním životem! Chce to plán. Beru si plátno na 3-5 let. A velice starostlivě, přesně zváženými tahy štětce, maluji na to plátno budoucnosti tyto detaily:

- Jak chci, aby vypadaly vztahy s mými přáteli
- Jaká práce je pro mě správná a udržitelná
- Jak se chci vzdělávat
- Jak budu pečovat o své tělesné a duševní zdraví
- Jak to chci v oblasti intimních vztahů
- Jak budu zvládat pokušení a závislosti

Pokud mám jasno v tomhle, mám zdravý základ, na kterém můžu stavět ty další věci.

A bude platit, že do čeho se pustíme, na co sáhneme, co budeme chtít realizovat, to se bude dařit. Stane se, že životním štěstím budeme my samy. A každá šťastná situace a okolnost a šance bude opravdu jen výsledkem toho, že jsme se zbavily té základní nejistoty - protože máme plán. Štěstí se totiž manifestuje tam, kde zmizel strach.


(od 18:05)

30.8.2019 (Panna 07-08°) DĚTSKÉ KRŮČKY



Tak je mi zas pět a dělám drobné krůčky vpřed. Pro nás pětileté děti je všechno nové, prostor neznámý, pravidla se učíme za pochodu. Skutečnost je pro nás čerstvá a stále ještě hodně překvapivá. Prodírám se opatrně džunglí a sleduji svou novu stezku. Držím se cesty -  hledám strukturu, abych mohla úspěšně jít vpřed. Džungle kolem je mocná, pestří papoušci vřískají, za kmeny stromů se procházejí různé zlomyslné opice, na větvích ve výšce možná někde leží jaguár. Když si utrhnu stéblo trávy a zapískám na něj, přilákám ke stezce antilopu. To umím! To mě naučil můj dědeček!

Ale pozor, dokonce i když jdu pěkně po stezce, musím koukat pod nohy, jestli tam neleží had. Jdu ale s důvěrou, náš kmen tudy chodí každý den. Já s ním, to se rozumí.

V každé kultuře, v každém období je ta struktura, vlastně stezka, trochu jiná. Mění se v průběhu času, každý monzunový déšť ji malinko posune, každý sesuv půdy ji může někde změnit, občas na ni spadne strom. Ale pořád je to stezka, kudy chodí mí lidé. My jsme si ji tu vyšlapali v džungli pod hvězdami.

Takže když váhám, kudy jít, stačí v noci zvednout zrak. Vždyť každou z těch hvězd známe jménem. Díky nim víme kde jsme a taky víme kdo jsme.

Úplně jako tady..


(od 17:15)

29.8.2019 (Panna 06-07°) TOUHA



Když procitám na novém stupni, nacházím se v zajetí sil, nad kterými nemám kontrolu. Nikdo z nás ji nemá. Nikdo z nás nedokáže ovládat život. Životní síla si tu zcela podmaňuje bytost a zbavuje ji svobody. Nemilosrdně ji táhne hmotou, použije ji k vlastnímu rozmnožení, jen aby ji nakonec nechala ležet využitou, vyčerpanou a nepotřebnou. Není úniku. Vždycky to tak dopadne.

Nádherná životní síla tu manifestuje svou cenu: zotročení. Zůstává mi touha po štěstí, vlastně závislost na té vzpomínce na bujně kvetoucí louku, na její zářivé barvy, na exploze vůně, na tu křehkost. Jenže teď jsem křehká já. Já přináším hojnost, já odkvétám, já hynu žízní, mě čeká smrt.

Stesk k životu mě pak opět vzkřísí. A zase se pokusím dosáhnout štěstí, vykvést a zářit. Mít nejlepší místo na slunci. Mít ty nejkrásnější děti. Mít nejúžasnější fotky na instáči. Budu toužit a toužit po štěstí. A nikdy se ho nevzdám.

A nebo si to uvědomím, co se děje. A tu touhu po štěstí proměním v touhu po svobodě ducha.

A tak to, co mě zavedlo do otroctví, mě zase spolehlivě vyvede ven: touha.



(od 16:25)

28.8.2019 (Panna 05-06°) INKARNACE



Na hranici dalšího slunečního stupně (Panna 05-06°) je ke spatření mocný proud úžasné síly. Je to život. Je jako vítr. Jen nezničitelný, nesmrtelný, neodolatelný. Je tak přitažlivý, jako černá díra, ale neničí - tvoří.  Když se narodíme, jsme stvořeni z tohoto života.

Dívám se do síly života a vidím, jak v ní klíčí a rostou a dozrávají rostliny. Vidím celou proměňující se louku, jako ve zrychleném záběru. Pulsuje životem. Vidím tvory na louce, ty malé i ty velké, ty čtyřnohé, šestinohé, ty bez nohou i ty okřídlené... úplně všechny je život udržuje v neustálém pohybu, a jejich vědomí poutá ve hmotě. Je to tak nádherné a tak vzrušující vidět květiny rozkvétat - ty skutečné barvy, tu explozi vůně, tu křehkost. Vidět všechen ten pohyb. Nic není stálé. Nekonečné proměny. Zrození, smrt, cyklus, rytmus. Život je úplně jako píseň. Toužím se dotknout nejbližšího jehněte, než z něj zase bude beránek, beran, hostina, a pak jen kosti..

Dotknu se jehňátka a jako bych se ocitla na kolotoči. Vítr života lapil moje vědomí a táhne ho nesmírnou silou. Závrať jako ve víru. Procitají mi všechny smysly. Omezují moje dosavadní přímé vnímání skutečnosti. Vtělení. Smyslové přetížení. Ztráta vědomí.

Vítejte na Zemi. Dopr***! Nechtějte vědět, co je na dalším stupni..


(od 15:34)

27.8.2019 (Panna 04-05°) BLAŽENÁ NEVĚDOMOST



Ten čistý dětský pohled mě otevírá světu a jeho subtilním dimenzím. Jsem jako čisté oko. Všechno ke mě promlouvá, všechno má význam a smysl. Obklopuje mě živý, vědomý, nekonečný potenciál. Je to jako nacházet se v neomezeném energetickém a informačním poli. Splývám s ním:

Prastarý a bezčasý jsem. Vidím bez jakýchkoliv překážek a zábran. Každou věc v její úplnosti, tak jak je, bez obsahu. Nic o ní nevím - a vidím ji přesně. Nic o ní vědět nechci - a je mi s ní blaze. Nejsladší stav. Už nic nebude tak blažené, jako je tady a toto. Pradžňaparamita:

Pod povrchem vnímání je nádherná hluboká tma. Tady zažívám čerstvou a prázdnou mysl. Tady je možné všechno. Je jako zářivá jasná noc na poušti. Každý bod se stane výchozím bodem. Každý pohyb se stane zárodkem vesmíru. A ještě není.
„OM GATE GATE PARAGATE PARASAMGATE BÓDHI SVÁHÁ."

Více zde: https://www.mystika.info/news/forma-je-prazdna/


  „OM GATE GATE PARAGATE PARASAMGATE BÓDHI SVÁHÁ."


(od 14:42)

26.8.2019 (Panna 03-04°) MOJI BRATŘI A SESTRY



Další posun Slunce o další stupeň mne s oslepujícím zábleskem vrací na původní a univerzální startovní čáru, kde jsme si všichni rovni. To znamená výchozí spirituální status: jsme dětmi Božími.
Zatím vidím jen zářivou bílou, cítím mošus a slyším jasné dětské hlásky. Přivykám jen s obtíží jasnému světlu. Sedím na zemi a čekám, až se mi vrátí zrak.

Všechna zkreslení, všechny kulturní nánosy a omezení, vše to, co určuje identitu jedince ve společnosti a podsouvá mu nejrůznější role, se všemi těmi strašnými pocity zotročení, kterou je konečně i sláva a moc, neboť deformuje člověka úplně stejně závažně jako vyloučení.. to vše je rozpuštěno světlem. Všechna tato tíha ze mě spadla. Točí se mi hlava a cítím se lehce. Nemám se už čeho chytit... ne, vlastně je to takhle: mám čistou hlavu a volné ruce.

Já a půldruhého tuctu dalších malých dětí na jednom skvělém místě. Malé židličky, na stolech pitíčka, pod stoly hračky. Naši rodiče jsou ze všech koutů světa a zařídili nám báječnou prázdninovou školku, kde si můžeme hrát spolu. A přestože každý mluvíme jiným jazykem, skvěle si rozumíme!

Kéž nám to zůstalo.

Budu tajně myslet na to, že kdysi jsme byli tady spolu.. až se dnes setkám s lidskou hloupostí, pýchou a bezohledností. Budu mít čistou hlavu a volné ruce. Budu vědět, že sleduji divadlo.


(od 13:50)

25.8.2019 (Panna 02-03°) MOJI ANDĚLÉ



Vyrušily mě známé hlasy. Sleduji, jak ke mě pomalu přicházejí oba dědečkové. Povídají si:

"Vždycky jsem si říkal, jaký to bude," popotáhl si labužnicky z drahého doutníku první z dědečků: "jako jaký to po tý smrti bude." a vyfoukl obláček vonného dýmu.

 "Tak o tom jsem dost přemýšlil taky.." odtušil druhý dědeček, kráčeje pyšně ve své parádní myslivecké uniformě. Pohlédl ke Znamení a lišácky se zasmál: "a nechal jsem si to dokonce zapsat na parte: Až zemřu, nic na světě se nezmění!"

"My ti teď děláme strážný.. " povídá mi první dědeček, když došel až ke mě.

Oči mu září. Oboum dvou.

"Já jsem ten, co umí číct, a on je ten, co umí psát." vysvěluje honem ten druhý.
 
"Nikoho lepšího mi nebe seslat nemohlo!" odpovídám jim.

A tu jsem posílena, mám jistotu, mám totiž jejich požehnání. Těším se ochrany shůry. 

(Kam mě dědečkové odvedou? No do školky, přece!)

24.8.2019 (Panna 01-02°) ZNAMENÍ KŘÍŽE


Velkým bílým křížem je pro mě na mapě označen vstup do labyrintu. Včera tu nic nebylo, dnes ho vidím - zřetelně a jasně. Tak tudy mám vejít.. 

..trochu přemýšlím, jestli to vážně chci. Stojím v olivovém háji, koukám nahoru na kopec, na ten kamenný veliký bíle omítnutý symbol utrpení, a napadá mě k tomu ta asociace "vzít na sebe svůj kříž a nést ho". Skutečně? Není to jinak? Moje analytické i intuitivní já dělají, co je v jejich silách, aby přišly na to, o kolik ze své identity přijdu tentokrát. Čili co mě to bude stát. Projít labyrintem totiž znamená být proměněn. Co mi zbude? Co když mě to zničí? A tak tu stojím, přemýšlím, zírám na to znamení. Vchod stejně nevidím. Jen kříž. A nemohu se hnout z místa.

Vzpomínám taky na minulý vstup do labyrintu, který se odehrál už dříve, a nebo ještě některý před tím.. Tehdy měl labyrint bohatě zdobený vchod, připomínal stavby na Krétě, byl barevně malovaný, zdobený přebohatě čerstvými květinami. Pamatuji si, jak kdosi chtěl vběhnout do vchodu nepozván, aby vynesl ven cenné věci, o kterých doufal, že tam jsou. Shořel na místě na popel. V okamžiku ho odvál vítr. Čistý bílý kámen na zápraží zářil, jakoby tam nikdy nehořelo.

Pocitově celkem krize. Připadám si sama.
  

23.8.2019 (Panna 00-01°) NOVÝ LABYRINT


Má budoucí podoba, kterou jsem nabídla světu, byla přijata. Ono "Kým chci být" zažehlo jiskru, stroj ožil. Námět se začíná rozvíjet - nový program se rozšiřuje v materii existence, jako požár po vyschlé stepi. Linie ohně zapisuje budoucí události, scény a setkání, do kterých vejdu v budoucnu. 

Nemohu do toho zasáhnout, dokonce nemohu ani přihlížet, jak to nové uspořádání vzniká. Vím, že je to úplně jako labyrint. Nabývá pevných hranic. Zdi jsou postaveny. Důležitá místa označena. Průchody stanoveny v astrologickém čase. Všechny moje nedokonalosti zde nabudou formu překážek a slepých cest. S povzdechem dodávám, že moc dobře vím, že v labyrintu narazím přesně tam, kde já sama jsem nedokonalá.

Mohu jen doufat, že nejen stárnu, ale že přeci jen dospívám i k určité zralosti a že tedy můj nový labyrint, který mi Univerzum právě připravilo jako odpověď na smlouvu se mnou, bude šťastnější a zábavnější a že tam budou i nějaké dobré věci přichystány.

Přála jsem si Zjednodušení. Vím, že tím získám možnost dělat víc toho, co mi prospívá.

22.8.2019 (Lev 29-30°) DEN SMLOUVY.


Jedna idea, která povstala z chaosu, je větší než ostatní. Jako by byla určena všem, vydána veřejně, pro každého k přečtení. Tato idea nabere formu smlouvy, kterou uzavírám s Univerzem pro příští čas. Univerzum na ni čeká -  dnes je den závazku. Chce vědět, kým chci být.

Jde o závazek, který se mnou musí být v souladu, jinak nedojdu k cíli, po cestě selžu. Nesoulad způsobí překážky. Vím, že Univerzum smlouvu přijme zcela vážně a laskavě, bez výhrad i s chybou. Neopraví mne. Jen žádá: "Napiš to tak, jak to skutečně potřebuješ".

Když smlouvu píšu, tuším, že jde vlastně taky o smlouvu se všemi kolem.
Dnes je ten nejlepší den dát se do kupy.
Už zítra se znovu roztočí "kolo času", Kalačakra.

A tak si přeju.

21.8.2019 (Lev 28-29°) Z CHAOSU POVSTÁVÁ IDEA.


Nad ránem panika. Dnes přijde něco nového. Je možné zachytit šanci, která se právě objeví. Může to být jen nápad, šťastná okolnost, příležitost, vnuknutí.

Vnímám totiž, jistě a jasně, jak na povrch mého vědomí vyplouvají z hlubin ducha úžasné obrazy. Univerzum je živé. Naciťuji si ty dokonalé tvary a chci je zachytit. Podržím si je na hladině vědomí, jakoby se mi tu zrcadlily. A na hladině mi krystalizují, stoupají do výšky a nabývají formy a tvaru, neboť je toužím úplně uchopit a obejmout smysly. Zhmotním, vyslovím je, vytesám je do kamene.
Oživím je a vdechnu jim čas v našem skutečném světě. A tak je zvěčním, aby nikdy neodešly ode mne. A jejich síla a skutečnost mi bude sloužit, jako další záchytný bod mého světa.

Když přichází dobrý nápad, nemůžu váhat. Vždyť je jako mořská víla! Kdykoli mi může navždy zmizet v moři. Co nezachytím dnes, už nezachytím nikdy. Je důležité být ve správný čas na správném místě. Mořská víla na nepočká - každý nápad má totiž jen přesně vyměřený čas, kdy ho lze realizovat. Promarnit ten čas znamená bolest odložených, nikdy nerealizovaných přání.

No, ale vypadá to, že stejně žádná z ideí se nedá realizovat, pokud neuzavřu smlouvu..

20.8.2019 (Lev 27-28°) CHAOS.


Když forma dosáhne dokonalosti, začne se drobit. Chaos převáží nad řádem, z mozaiky světa vypadávají kamínky, cokoli a zdánlivě všechno dnes může přestat fungovat. Plány nevyjdou. Možná se zastaví i čas. Nebo alespoň hodinky.

Je to dnes jak prodírat se hustým křovím se spoustou štěbetajících ptáčků - každý z těch ptáčků je jinak pestrý, jeden dotěrnější než druhý, každý z nich něco chce, potřebuje, ví a povídá.. mají na srdci různé závažné a neodkladné záležitosti a musí mě s nimi seznámit...Všichni. Bzučí mi z toho v uších. Sedají mi na prsty, do vlasů, na ramena. Vznáší se kolem mě jako kolibříčci. Pokaždé když zavadím o další větev, každé moje kýchnutí a každá tichá kletba, když se po cestě nabodnu na další osten, zkrátka každý můj pohyb jen dostává další a další ptáčky do vzduchu. Absorbuji všechen ten jejich pískot a cvrkot. Už ani skoro nevím, jak se sama jmenuju. Nevím, kam to křoví vede, je všude kolem. V poledne konečně přiznávám, že ztrácím směr. Bude lepší počkat na další den.

Ptáčci - drobečkové - jsou znamení Chaosu.
 


UPOZORNĚNÍ:
Předpověď je pojata univerzálně a všeobecně, nemusí platit pro všechny současně. Text je možné v nezkrácené a neupravené podobě dále kopírovat a rozšiřovat nekomerčním způsobem, za předpokladu, že připojíte zdroj a aktivní odkaz sem. Textové chyby vyhrazeny. Text neprošel korekturami ani jazykovou úpravou. Respektuji autora citovaných částí:
Dane Rudhyar's Sabian Symbols

Žádné komentáře:

Okomentovat

Šperky s orgonity - náramek, náušnice

Konečně jsem se odvážila i do orgonitového náramku. Jak jinak než na přání: Náramek a náušnice s orgonity, receptura Nefertiti. ...