středa 28. února 2018

Překlad

Invictus

    Z noci, jak z temné černé jámy,
    všem bohům, kteří mne snad slyší,
    ze tmy, jež mne od pólu k pólu halí:
    Mé díky! za mou neporazitelnou duši.

    Pod ranami osudu, který mnou smýká,
    lapen tu ve chřtán strasti změn
    nejsem co třese se, ani co kníká,
    jsem zkrvaven, ano. Ne pokořen.

    Jat prokletým místem, co úzkost spřádá
    do hrůzy jež kalí ostří Stínu,
    čas letí tu tiše jako zrada
    a já nebojím se, že tu zhynu.

    Mě lhostejno jak úzká brána,
    i kolik těžkostí tu musím nést,
    jsem pánem světla, pánem rána,
    pánem své duše i příštích svých cest.





V originále Invictus,
jejímž autorem je William Ernest Henley 1849–1903
Můj překlad z 1.3.2016, koukněte na drahokamovou recepturu Lucifer/Jitřenka

úterý 27. února 2018

Amber of Yemen, čili Lvice s hadem na ocasu

Její roj mi závoj času
zastaví a pozvedne
Lvice s tlamou plnou medu
za horkého poledne
duši živou olizuje
láká mne jak z temné sluje
med roztápí, voskem skrápí
mne tou vůní drásá, trápí
pokušením je!

Co cítím?

Suché prašné pouštní růže
had mi duši svléká z kůže
písek, prach a vzdušné víry
draka co se souká z díry
ryzí zlato co se chvěje
jako kletba čaroděje
včelí hnízdo plné kostí
jenom krůček od radosti
pět tisíc ran plných jedu:
vůně, které nedovedu
odolat!

Jak mi jen můžeš
zvedat mi závoj mého času
ty Lvice s hadem na ocasu
Lvice s včelí hřívou roje
s krví v tlapách z mého boje
s horkou tlamou plnou medu
s kouzem, které nedovedu
odehnat!



(Pozn.: Přelud.. a taky je to parfém.)

neděle 25. února 2018

Universum (esej, 2017)


Jubilate deo omnis terra, cantate et exculate et psallite


Na počátku byl jednoduchý. A potom složitý. Zářivý zdroj, oslivě bílý,
jak světlo nejdražžšího a nejživějšího Opálu, hrál barvami duhy,
které byly skryté za oslivým světlem. Neviditelné. A přesto jsoucí.
Na počátku je pocit jak z oslnivě bílého sněhu s mžitkami droboučkých,
jiskřivě pestrých a barevně zářících Opálů. Světlo. Světlo. Světlo.
Jen světlo, pokoj vám.


Tak dokonalé je tak dokonale jedno. Tak je to prosto čehokoli, ten "Stav setrvání v Jednotě",
v blažené nevědomosti všeho, co jest. Bezpečí a důvěra a nevinnost.
Probuzené nevědomí, zato vědomí je jak spící dítě.
Opojný mateřský stav Přijetí, déšť vodních perel a tíha, tíha dlouhých stuh - Pohyb!
Pohyb a tíže a pozoruji vlastní let, let který se mi stal prostorem.
Jak padám do tíže, tíže sílí a prostor přede mnou se zužuje..


Propadám se křišťálovým lustrem od zářícího jádra nade mnou, padám do právě vznikajících tvarů,
kudy voda teče a vytváří drobné krápníkové trubičky, tvary, tvary a tvary
prochází jak bílý dým přes síto. A já už nepadám, jak voda teču přes první tvary
A dlouho jimi procházím a šeří se, nebo mi slábne zrak. A najednou vidím: ta trubička,
kterou já procházím, ona končí! A jsem kapka a padám... do místa předem určeného,
na místo podle astrologického řádu, na přesný bod universa v přesný a naprostý Čas.


A tehdy stojím v tom místě, zvaném "Archetypem" . Je tu chodba a snad opuštěný hrad a přítmí?
Vydám se podél stěny..a hle, mám oči! jak do připraveného pokoje vcházím a sám se formuji
podle tohoto místa. Najednou mám postavu, ruce, nohy, tvář.. mám jazyk, slova, znám číst...!
Celá forma lidského vědomí ve mě povstává, uvědomuji si povahu své osobnosti. A to nejsilnější:
že Toužím.. .po něčem, ať už je to cokoli. Uvědomuji si sílu, která je ve mě, která
musí nalézt uplatnění. Uvědomuji si chuť, kterou do svého díla mám, (ať už to bude cokoli).


"A co to bude? CO tu vlastně mám?" říkám si, když po tom rozlehlém pokoji přecházím sem a tam.
Na policích leží globy planet, drahé mapy, mé nákladné vzdělání, ta investice do mě je znát.
Kolem masivního psacího stolu jsou rozmístěny na stojáncích lebky fantastických rohatých zvířat.
Vyčištěné a vybělené rohy děsivých tvarů, struktur a rozměrů jsou exponáty jak z nějaké ďábelské říše.
Démoni? Devianti? Je to jak sbírka medika, včetně malých úhledných popisek a štítků..
Na stole věcičky nevídané, přístroje, nástoje.. a velký štos - na hlavičkovém papíře: "WILL BE DONE".


Sedím jak v přítmí u svého stolu a přemítám nad obsahem první stránky. Malé lampičky tu a tam, červené, tlumené.
Teplé světlo se line sametem večera a můj pokoj, kde jsem studentem, se táhne do nekonečna do všech stran.
Zde jsem, jsem domovem. Blízké a známé, jak vlídné letní večery z mládí. Vstanu, jdu sametem bosý,
Vyhlížím Ráno. Vyhlížím Světlo Dne. Já, odtud z pokoje Noci - z pokoje, který leží ve Stínu. Tam v dálce je moje matka,
zářivá, modrá, zelená a chladná. Bohyně Rána, Paní Jitřenka. Možná to byl jen záblesk na obzoru, ale věřím, že tam je.
Naděje. Můj vlastní objev! S objevem Naděje pyšně přecházím sametem v pokoji.. samet nemá dno. Byl to jen pocit.


Byl to ten pocit "sametu" pod mýma nohama, černého hřejivého sametu, co mě přimělo podívat se dolů. Žádný koberec.
Tma a v ní hvězdy. Hvězdy Světa. A někde za nimi ohromné neviditelné myšlenky běží jak nebeská ozubená kola.
Kdepak chaos. Řád jako sen geniálního tvůrce. Magický řád. Sen pana Magického Prazdroje. Toho tím směrem, jak je lustr, pánové.
Ano, ten lustr, ze kterého jsem sem spadl. Ten křišťálový lustr pod zářícím světlem s barevnými světélky z duhy. Střed Tam Nahoře.
A tady mě ovanul vítr, chladivý závan, dotek vánku. A zas vím, že stojím tady, na obloze podobné sametu, sametu beze dna.
Kde je tady otevřené okno, kudy sem táhne? A třu si paže a vidím: "Otevřené okno odtud. Nebo dveře. Vyber si, Synu..."


Tak ať! Mohl bych projít ven a vejít do té Skutečnosti Tam Dole, že? Jasně! Nebo mám zůstat tady? Jak je to myšleno?
A přemítám nad tím problémem, jestli se ode mě žádá, že mám zůstat tady, nebo že mám jít dolů tam?
A ptám se tam k lustru, lustr mlčí. Kde tady mám najít odpověď? Ta první stránka na stole? Ta na mě čeká?
A proklouznu oknem, protáhnu se rámem a pluju jak kosatka, velryba, černým oceánem vesmíru, až k Zemi. Je na ní jaro.
Sníh taje, raší tráva. Včely se probudily a bloudí po pupenech a bzučí. Země dýchá, je věrná, není zticha..
Země duní, vidím koně. Stádo se pohybuje po plání. Tak elegantně. Ti téměř tančí. Běží a dýchají svůj vlastní vítr!


Jsem okouzlen. Nemaje tu nic jiného na práci, čas běží, jak by neběžel. V jediné jedné nekonečné chvíli. Stádo přechází sem a tam.
Vítr, déšť, duhy, rána. Dny a noci. Jara a Zimy. Úplňky. Vstoupím do stáda a jsem zrozen zde, v bílém světle pod měsícem.
Třpytím se, tmavý, své matce u nohou. A dýchám. V obláčcích její páry, které se z jí z nozder valí, se cítím Milován.



Cheiron (2018)

Prší a prší do hořké černé kávy.
Ze dna kraj nevidí, kdo z cukru schůdky staví.
Mě stoupá hladina a jak mi bledne káva
tak z Nebe na mě kdosi pomrkává
a září jako světlo ve vlnách
duše, která nepoznala strach .

"Prší a prší mi, kudy kanou stíny,
to aby spočinuly žaly mezi svými
přes hory, přes doly, přes řeky, přes lesy,
přes všechny překážky s plameny, s nebesy...
A jedno vlahé jitro vstaneš zjihlý z trávy."
Nechápu. Mistr anděl praví:
"Já prším a prším ti do tvé hořké kávy!
Dokud se bolest nevyplaví.

Když prší, jeho křídla nevrhají stín,
já jsem to viděl, byl jsem s ním. 




Ke komu jednorožci chodí (2012, esej)

Za městem rostla Třešeň u lesní cestičky. Rostla tam už patnáct let.
Planým třešním se někdy říká ptáčnice.
K takovým třešním, které davají už stín a slibují ovoce, chodí jednorožci.
Každý jednorožec má svou ptáčnici (nebo jabloň a nebo možná snad i jiný sladký a kouzelný strom).
Jednorožci odpočívají v jejich stínu a někdy dokonce okusují větvičky,
i když by, nezbedové mlsní, neměli.
(A dokonce to ví, že by neměli, ale je to příliš lákavé:
vždyť i to listí přece voní po ovoci!
A míza nenápadně olíznutá z kmene je slast.)
Mezi takovým jednorožcem a třešní (nebo jabloní) vzniká pouto.
Jednorožci vždycky budou přitahováni k takovým stromům.
Snad tyto stromy rostou jen proto, aby měli jednorožci kde spát.


Jednoho dne, v sobotu, v poledne, když Třešeň zjara kvetla,
kdosi rozhodl, že tahle třešeň stojí příliš blízko cestičky,
po které chodí lidé. Ten kdosi se rozhodl, že bude o jednu třešeň méně.
A zatímco Jednorožec zoufale pobíhal kolem a ržál,
(ale nikdo ho neviděl a neslyšel, protože jednorožce vidí prý jen panny),
tu jeho Třešeň setnuli jedním hladkým řezem motorovou pilou těsně nad zemí.
Jednorožec plakal. Vracel se na mýtinu a hledal stín své Třešně.
Několik dní se s nadějí vracel k pařezu, který v trávě téměř nebylo vidět.
Ale zázrak se nestal a on odešel, kam chodí opuštění jednorožci.


Lidé si myslí, že vyhráli, když odstraní ze svého života ten "plevel",
který vidí na povrchu. Ale všechno živé má kořeny, z kterých vyrůstá.
Lidé kořeny nevidí. Kořeny nejsou vidět, jsou skryté.
Ale právě to první, co roste, jsou vždycky kořeny.
A když je dáno, pak z kořenů znovu vyroste i strom.
Třešeň vždycky bude třešní. Z třešňových kořenů vždy znovu vyroste třešeň.
Pokud si PánBůh přál, aby třešeň rostla tak blízko cestičky, tak pro to měl dobrý důvod a ona tam růst prostě bude.


Jak dlouho trvá Třešni Ptáčnici než doroste jen ze svých kořenů skrytých v zemi?
Jak dlouho jí to trvá, než dosáhne výšky a než její koruna nabude velikosti a tvaru,
jako měla tehdy, když ji setnuli?
Patnáct let. Bude to trvat patnáct let.


Až k tomu dojde, pak v jistém okamžiku, když je měsíc v poslední čtvrti před novem,
se pak stane zvláštní věc:
ta Třešeň pocítí, jakoby přerůstala sama sebe.
Pocítí, že takhle velká už jednou byla, ale teď že roste dál!
Ptá se sama sebe: kdy jsem to už jednou byla takhle velká?
Ví, že větve její koruny mají ten stejný tvar, jako "tehdy".
A když měsíc dospěje do novu, strom si vzpomene.


Vzpomene si na Jednorožce, který chodil spát do jejího stínu.
Vzpomene si, jak jí okusoval konce větviček, neřád, i když věděl, že se to nemá.
Vzpomene si, jak sladký byl čas, kdy k ní Jednorožec přicházel a jak se z něj těšila.
Vždyť on vyplňoval její stín! Vždyť se z ní těšil! Chutnala mu!
A třešeň si vzpomene na ránu, která přetnula její kmen a zbavila ji tehdy paměti.


Paměť je v koruně stromu. Pamětí je strom korunován. Právě tak jako člověk.
Proto, máte-li pocit, že se v tomto strom podobá člověku, pak je dobré vědět,
že třešeň si vzpomene až teprve v okamžiku, když přerůstá svou ztrátu.
Až budete nablízku truchlícímu člověku, nehodnoťte, neraďte a nesuďte jeho zármutek.
Neudílejte mu prosím žádné rady. Neříkejte mu, co byste udělali na jeho místě vy.
Mlčte! Mlčte a nechejte ho znovu vyrůst z jeho kořenů.
Přiveďte k nim vodu. Chraňte první nové listy. Buďte mu nablízku.
A nečekejte prosím, že z těch třešňových kořenů vyroste dub.


Svou ztrátu třešeň i člověk překoná ve chvíli, kdy je VĚTŠÍ než tehdy.
Poznáte pak takový strom podle ovoce, které nese.
Ovoce obnoveného stromu je léčivé, protože třešeň s touto bolestnou zkušeností má mnohem větší kořeny.
Její kořeny v prostoru, který není vidět, dosáhnou dál.
Rostly dvakrát tak dlouho. Dosáhnou na vzácné a vzdálené prameny.


Třešeň, stejně jako člověk, se obnovuje a znovu roste z kořenů.
V nich je síla, kterou člověk nevidí. Ta síla je od Boha, ta síla je skryta.
Cítí ji jenom ten, kdo roste. A jenom ztráta umožní takový růst.


K třešním i k jabloním, které už dávají dostatek stínu k odpočinku,
přichází jednorožci. Nikdo neví, odkud jednorožci přichází.
Ale víme, ke komu chodí.


sobota 24. února 2018

Uspávanka s Jabloní

Ten, kdo se pokloní
když příjde k jabloni
psáno je ve snáři:
vidí tě Vodnáři. 

Pak padne tma
tma hustá, sladká 
a jabloň rozkvete
té noci, pro kůzlátka. 

 Její listy šeptají
co ve hvězdách čtou
a kůzlátka slyší
dokud neusnou: 

„Já babička jsem
jsem matka stromů matek
mé ovoce nezraje
v zahradě bez kůzlátek“.

(Však jabloň planou
v noci kvést
já nenašel jsem v žádném snáři
snad proto,
že je měsíc ve Vodnáři.)

Uspávanka s pavoučkem

Pavouček visí z poličky
pavučinkou ouška omotává
pavoučku, zebou tě pacičky?
Na mokré cestě mokne tráva. 

Pavoučku, ráno smetem tvojí nit
až oschne tráva.
Pavouček neslyší
dál nití obetkává
na oušku hrnečku měsíční svit.

Uspávanka s králíčkem

Až bude modrá noc
až usneš v ostružiní
rožnu ti králíčku
svícínek v důlku z hlíny. 

Rožnu ti svícínek
ale jen z bílé mušky
protože ohýnek
může mít horké růžky.

Uspávanka s kolouškem

Srdce moje, stul se ke mě
pošeptám Ti do ouška
to, co říkají mé laně
když hledají kolouška:


Mezi stromy po setmění
Sny se plazí, stíny mění
v každém čase, který plyne
Co se zrodí, jednou zhyne
Co se zjeví, k ránu zmizí
co bylo tvé, bude cizí


Po dlouhými stébly trávy
v tečkované krajce dýchá
koloušek co právě usnul 
ty spi taky (a buď zticha).

Uspávanka s myškou


Už Ti rostou křídla spánku,
napíšu Ti uspávanku
na peříčka z jemné příze
co šustí jak stránky v knize.
Napíšu Ti sladkou tuží
o myšce, co spinká v růži.

A až klesneš na dno spánku,
zabalím tě do župánku,
odnesu tě do peřin.
Z černé tuže bílou kaňku
má ta myška na nosánku,
zavři očka, řekni "spím".

Křídla pod polštářem

Ve snu měl jsem
křídla pod polštářem
v tom snu koně zřel jsem
on byl nezapřažen
v tom snu vyhnali mne
u brány svých bran
byl podivný ten sen
já podivný v něm sám 

Když po cestě šel jsem
na cestu ptal se stařen
Já stále cítil
ta křídla pod polštářem
a vstříc mi přibíhal v rudé a zlaté
bílý kůň, kterého
nepoznáte. 





(Snímek je detail z kresby v tehdy ještě nedokončené gompě v Karmaguenu, ve Španělsku. To byl rok 2008 a probíhal tam kurz Phowy. Text "Křídla pod polštářem.." je automatický text (jako vpodstatě všechno tady), nic vymýšleného, žádný záměr, prostě vypadl z hlavy a je. Proč, Grof ví. Je z roku 2001, ležel mi "v šuplíku". Když jsem ale našla tenhle obrázek na zdi gompy, hned se mi ty dvě věci spojily. Je to o tom, patří to k sobě? Možná. Nebo jsem tam v tu chvíli patřila já.

V roce 2012 jsem se do Karmaguenu vrátila, zas na ten samý kurz, a koníček tam na mě čekal v barvách: v rudé a zlaté. Kdo by poznal že byl bílý? Bez téhle nápovědy ho prostě Nepoznáte:


.
Hezký, ne? :) 








p.s. Phowa jsou ty "křídla pod polštářem".
O Phowě  zde na wikipedii .





 Bylo to dobrodružství!


Připoutání

Můj poutá mě zde hlad
Hlad prodlužuje stíny
V hladu jsem tisíckrát
Pokaždé trochu jiný
 

 

Démon si zpívá:

Káva černá jak den
má sedm stran
V purpur oděný jsem
tak to znám
Mý ruce v lavoru
se křísí
běhaj pod stropem
mý krysy
(Krysy, krysy, krysy, krysy..)

Držím půlnoční půst
když nemám hlad
Káva černá jak mor
má pomáhat
Mý nohy v lavoru
se křísí
běhaj pod stropem
mý krysy
(Krysy, krysy..)

Nůžky odstřihnou stín
středem S
Mám svůj nejhlubší splín
hlas jak pes
Káva černá jak den
mě vzkřísí
až mě sežerou
ty krysy.
(Krysy, krysy, krysy, krysy...)

Jeden noční okamžik

Chválil jsem stříbrný noční stín.
Chválil jsem noc svou
v mlze, pokud vím
Chválil jsem
svit lampy v jemném mžení
v mlze a mléčné tmě
jež svět kol mění
Chválil jsem ten okamžik, tu noc
Chválil jsem tu chvíli všemi slovy
a kdo tou krásou není vin
ten nepozná, že v srdci bolí.

Půlnoc nad vodami

Má duše zpívá v nostalgii
sám modrou nocí, stínem svým
na věži deset bijí
dvě hodiny do spánku
tři do zapomění
zítřek se mění v hádanku
živý jsem jenom chvíli


Mé srdce bloudí ulicemi
jsem daleko, daleko jsem od svých zemí
na věži bijí jedenáct
jedenáct hodin hladovím
plnými sály procházím
jsem mordou noci, sám jak stín


Tóny mého blues se nesou nad vodami
jako mlžný opar, jako věky samy
to půlnoc odbyla na věži
nesmírný bez času, spočívám na vlnách
nepoznám břeh, ani věž co se drolí v prach
noc míjí mne, den ve mne nevěří

Tisíce let jsem psal..

(Esej. Jen pokus, nic víc.)

Toužil jsem zachovat vše, co jsem miloval. Toužil jsem upříst nit a utkat síť, v niž bych položil a svou paměť uchoval. Toužil jsem zajmout do svých slov všechny barvy a tvary i chuť a vůni věcí, jež přebývaly v mé paměti. Avšak ta paměť zdála se nezměrnou. A nadto verše a milované věci proskakovaly skrze síť jako třpytivé a fantastické ryby. Čím více jsem toužil vlastnit je, tím hustěji jsem tkal svou síť. Ale pro hustou síť jsem neviděl do vod, z niž se všechno rodí, a nic jsem v síti nespatřil. Nakonec, k mému překvapení - čím větší a nádhernější byla má kořist, tím více mi potrhala sítě, aby mohla uniknout. Tehdy jsem si začal přát, abych směl ty sítě zahodit, ačkoli jsem nevěděl, jak bych pak mohl vidět ty krásné ryby.

A tak jsem psal. Začal jsem je totiž počítat. Ony proskakovaly skrze mé sítě, třpytivé, zrozené z tajemství, z hlubin, jež mi byly skryty, avšak ony se do nich samy vracely. Mé srdce plakalo. Zatoužil jsem opustit své sítě, svůj rybářský člun i všechny břehy. Netěšila mě slova známých věcí v nichž jsem nespatřoval nic nového. Divil jsem se své pošetilosti, s níž jsem dřív toužil odnést ryby do svého domu, spatřujíce v nich bohatství, jež se dá uložit.

Jejich bohatství bylo v poselství. Jejich bohatstvím byla pouť. Bohatství o nichž vypovídaly, byla svoboda bezbřehá, jako ty vody, z nichž přicházely. Mírou dálky je touha putovat. A já zatoužil.

Zatoužil jsem odevzdat všechny dárky. Každé slovo, každý verš, každá báseň byly odevdáním. Oč jsem byl svobodnější, tím méně jsem psal. Čím déle jsem psal, tím více jsem rozuměl. A pak jsem přestal psát. Tehdy jsem poznal, že jsem vyčerpal podoby svých přání. Nacházel jsem je a vracel zpět, už jsem je znal. Přestal jsem tedy tkát síť a obětoval jsem ta zbylá oka vodám. Byl jsem rybářem bez sítě - a přece se ryby objevovaly před mýma očima, otevřel-li jsem jim svůj zrak.

Odevzdal jsem vše. Poznal jsem, že nejsem ničím z toho, co se mi podařilo vytvořit. Nejsem ani jediným veršem. Nejsem žádnou ze svých myšlenek. Nejsem ani žádnou z těch mých myšlenek, kterými bych toužil popsat, že jsem. A přece jsem, a přece jsem tady. Jsem viditelný a nelze mne spatřit. Můj šat je podoben rybě. Lze mne uchopit, není možné se mne dotknout. Jsem a nemám žádný věk. Radoval jsem se ze svého smějícího se těla, radoval jsem se z ryb, radoval jsem se z vod, radoval jsem se z příběhů vytepaných do hvězdné oblohy, radoval jsem se ze zázračného dne, který byl podoben snu. Putoval jsem v něm skrze svá přání.

Nabyl jsem lehkosti a své tělo spatřil utkané ze světla a energie. Byť mým tělem byly spíše stopy, jež jsem za sebou zanechával.

Putoval jsem k horizontu, ale za každým vrcholem jsem našel další. Na nejvyšší horu vyšel jsem a z vrcholu spatřil zem, jak plyne a mizí. Z vrcholu spatřil jsem bohatství polí a pastvin a měst. Na zem jsem položil barevný koberec a na nebe hvězdy jako příběhy. Nechávám zde své verše a pokládám je na zem, abych byl od nich svoboden. Nepřeji si nosit je s sebou, neboť v nich nejsem a nejsou mnou. Byly mým šatem na krátký čas. Nemám ale chuť je zničit. K čemu by byly, kdyby byly jen pro mě? Proto je pokládám na zem jako barevný koberec, aby ti zem nebyla pouští. Proto je pokládám na nebe, aby ti bylo pod čím usínat.

Svoboden od slov a svoboden od obrazů, spatřil jsem břeh. Zaslechl mocné burácení moře. Cítil jsem, jak se mi vlny vlévají do žil a jejich hlas naplnil mé smysly. Poprvé jsem poznal, bez strachu a naděje to, o čem jsem psal. Stál jsem a díval jsem se v úžasu, jak stále nové vlny bezvěkých vod se mi skládají k nohám. Šeptaly moje jména, že planu jako slunce a plamen pochodně. Moře mi stálo u nohou a já zářil. 

Přání planula v mém srdci  - všechny ty kouzelné země. Všechny hory, všechna majestátní místa, tiché i jiskřivé, temné vody. Místo odkud jsem přišel a kam se vrátím - za úsvitu dne, v mlze šera. Svah hory pod hvězdami, zem stejná a stejně krásná jako tehdy, když jsem usnul v soumraku dne, v okamžiku, kdy Les královský svítá. Spatřil jsem je. 

Živoucím světlem korunován,
loď od břehu jsem odpoutal
a noci svěřil se a vodám.
  

Jsem který jsem


širý jsem nemám stín
hlas je mi královstvím
spočívám tiše
kde v míru stvořen jsem
z plamene nad mořem
v tvořivé pýše

bez středu bez vidin
bez stínu jiskřivým
dnem svítá
zde jsem, jsem jediným
králem a tajemstvím
skryta

slovy jsem zázračným
modravých směrů rým
mne tají
plynoucích třpytných let
starší jsem, nežli svět
mé slávy

v bílý a mlžný lem
lehounký opar jmen
svítám
věčný jsem, domovem
nesmírným stářím jsem
sčítán

prostor jsem čirý stín
nehmotný průzračným
tady
má slova dechem rým
plamenem bezvěkým
halí 

Bílá Moruše

Zapadá slunce za hory v dáli
stín padá před bílou moruši
modravé dálky cesty mé halí
o zítřku nikdo nic netuší

Zapadá slunce nad zlatou zemí
přes listí dech jak píseň zní
o světě, jež se stále mění
pod sluncem a pod hvězdami

Zapadá slunce nad mořem v dáli
mé kroky vedou podél skal
na tomto světě pro mě není
po čem bych toužil a nač bych se ptal

Zapadne slunce za moře v dáli
opustím bílou moruši
modravé dálky mé cesty halí
o zítřku nikdo nic netuší

Jsem na poslední pouti

Chocholy rudé, marná pouť i sláva
královské zlato, o němž se mi zdává
utichnou má přání a strach pozbude vůle
pak padne do hlubin loď, jíž jsem miloval
a sečte se v počátku cíl jež se blíží nule
jsem Mágem, vím, a jsem též Král

Až padnu v svém soumraku a pozbudu své lodi
uhyne to, čeho nežádám
jsem nevolník/svoboden, vím jak to chodí
jsem sice Králem, ne Císař Král

Můj strach, stín jediný je poslední víra
ztráta všech blízkých - to, co mi srdce sdírá
ústrky útěků jež můj poklad střeží
chocholy bílé na hlavách šestispřeží

Nezvolil Císař Král mou hlavu nikam výše
básník buď proklet vším co jeho mysl píše
neběží koně mí ve válce řádu
právo je v otěžích, trůn v síni hradu
chocholy modré v blankytné šíři
jsem na poslední pouti, jež mé srdce smíří.

Purpur a nach

Purpur a nach I

Kdo zbavil by mě strastiplných vin?
Mou duši z břehu zvedl do výše?
Ve vlny smyl by stesk co drobné korýše
a mysl zmátl vůní starých vín,

můj koráb nalezl, vyvedl z mlhovin,
a z purpuru a nachu jež mne halí
stvořil by soumrak popelavý
a odvál jej mocným dechem svým

Pak přála bych si plout pryč od všech břehů,
však zpívat přestat nedovedu,
a těžko mi říct, zda-li smím.

Purpur a nach II

A já jsem snil a snil jsem dál
po časy jež plynutím se mění
a stále v tomtéž mluvím znění
stále tentýž sen se zdál mi –
- když umlknul jsem z nenadání
- nevěda náhle kudy kam!
A bál jsem se, že umírám.

A k plamenům hvězd, a lucernám jež vodí
jež průvodcem mi a dobrým strážcem lodí
jsem s naději se obrátil
když slaná voda v kol mých žil
kolovat počla v příboji
tu pochopil jsem obojí:

Já byl jsem veršem, mé tělo jeho stínem
já byl jsem poutník ve svá slova vklíněn
v mnohosti barev, ve výkřicích jež halí
mé tělo nesmírné a jeho síně slávy
sám v představách si hrál!

A s každým korábem, i v každé malé lodi
jsem k ránu ztroskotal, když plavil se, kam vodí
své děti Severní nebeská matka hvězd
a tehdy přával jsem si nevrátit se z cest
neb širé moře víc jsem miloval.


Purpur a nach III


Přál bych si znát, sám neznamenat nic.
Otevírat brány, poznat rub a líc
kéž blízko k hladině pak nad mořem bych snil
beze slov paměti, bez těla jímž bych žil
vznášet se nad vodou, bez strachu, bez těla
beze slov paměti, bez křídel anděla.

Král Mág

Po časy věků věčně procitá
ve věčném začátku, který se nesčítá
v labyrintu ráje, temnot tíže
k labyrintu světa o krok blíže
poutníkem na cestě a věčně na rozcestí
a věčným vyhnancem, cestu sám si klestí 
Je králem, je mágem, neb to se mísí
když cestou zahyne, stesk k životu jej vzkřísí
pro každý okamžik jež prchne, neb míjí
k životu procitá, myšlenkou sílí
Po časy věků věčně procital
neb Mágem byl – a byl též Král

Inkarnace

Jat v ústery všem těm
k nimž se skláním
jat v ústery každým
každým odevzdáním
jat v nástroj řeči
mysli
těla
jat v nástroj, jímž jsem
poznat chtěl -a?

Sen o bílé věži

O půlnoci, když sny mne míjí, sněží
pak tím jsem, kdo přichází k bílé věži
krásnější je nad lidská přání
krásná je, jako nebe nad hvězdami
když přicházím a dotýkám se milostiplných krás
pak jsem, kdo milován je i ten, kdo věří
pak jediným jsem i každým z nás
 
O půlnoci, když sny mne míjí, sněží
to padají hvězdy. Já mířím k bílé věži
krásnější je nad každé lidské přání
jak nebe září sama nad hvězdami
já rozpomínám se svých mladých let a rán
kdy na břehu snil jsem a byl jsem milován
a toužím po krocích přes tiché třpytné síně.

Střípek ze zapomenuté eseje

Kdybych ti směl vyprávět a promlouvat k tobě tak, abys mne neviděl, promlouval bych k tobě beze slov. Promlouval bych k tobě z tvého nitra. Nikdy bych se ti nedal poznat. Kamkoli bys šel, vždy bych tě provázel. Kamkoli bys musel odejít, vždy bych tě miloval. A kdyby snad ses ztratil sám sobě, nikdy by ses neztratil mě. A kdyby ses mi přece ztratil, pak bych si přál, aby slova pozbyla chuti a vědomí tvaru. Ne ze žalu, který je marný. To z prozíravosti, abych sňal ze sebe břemeno, které mne odděluje od mého zraku. Abych sňal břemeno, které mě odděluje od tebe.

Na tichém břehu

Tichý je břeh, jsem tichý s ním
je stínem mi déšť a obrazem je chvála
Den strávil jsem v dešti, pomyslím
co duše zná, co dosud znala

Jsem v tichém šeru, jsem šerý, já vím
před úsvitem, v němž co zázrak vstává
píseň. Má hloubku, jak temný je stín
duše, jež sotva úsvit znala

Na šeru vzácném leží píseň slávy
až ránu pokloním se a napiju se kávy
Má svátost písně minulé svou žízní
moc poklonit se - vlnám, vodě, trýzni

Jsem v tichém šeru, jsem šeru před svítáním
zní svatá píseň, píseň jíž se klaním
zní svatá píseň, píseň v tichu šera
zní pro duši, jež zmlkla, uslyšela

Tichý je břeh, jsem tichý s ním
je stínem mi déšť a obrazem je chvála
Noc strávil jsem v dešti, pomyslím
co duše zná, co dosud znala.


Až budeš spát

Až sladce budeš spát
(déšť šeptá uspávanku)
pro tebe pod polštář
napíšu rýmovánku

O noci, která sama tuší
že v spánku, andílku,
ti úsměv nejvíc sluší

Až sladce budeš spát
když nocí pluje zrada
já držet budu stráž
a krýt ti budu záda

Potom ti pod polštář
napíšu tuší
ten úsměv ve spánku –
- že ti moc sluší

A v ranním svítání
když noc třeskutě dýchá
vím, nebudu ti lhát,
už radši budu zticha.

Přímluva za kůzlátka

Spí noc
v náručí tmy a stínů
rozžala
mou mysl, slova rýmů

spí noc
spí něžná, sladká
spí s modlitbou na rtech
modlitbou za kůzlátka

A vidím,
že noc něžná taje
je sladká, vím, a nevinná je
a v tomhle světě padlý krásy
tys jediná noci, nevinná jsi
pro tebe, noci, zhasnu svíci
tvou tmu mám v očích, nevěřící
pro tuhle noc, jež sladce dýchá
já budu mlčet, budu zticha
a sladce budu spát.

Růže z Jericha

Našel jsem modrý sen
prošel jsem útesem
s modrým snem v mysli, a v tichu
Usnul jsem pod mostem
s blues který našel jsem
k pláči a k smíchu:

„ Že Půlnoc je temný stín
spánkem, tvým královstvím
to že se rozvine do ticha
Že přijdou lvice dne
v půlnoci poledne
napít se z růže a kalicha “

Tam, v přízni osudu ,
hledat tě nepůjdu
do hvězdných dálek a cest
V souhvězdí blíženců
raka, psích kříženců
pomoci hledat psí květ

Ví růže z Jericha
kdo tmy do ticha
šíří svou vůni a pel
Pod keřem růžovým
kdo usnul nepovím
sám Bůh snad mít ho tu chtěl

Ví růže z Jericha
že světlo bez ticha
neslyší tenounce výt
Každý květ na keři
v zeleném příšeří
má jako slunce tě mít

Když padne do ticha
do strun i kalicha
poledne
Pak světla zahoří
prach svrhne do moří
z té záře modř dne hned pobledne

Však taky sluneční zlatý stín
s obručí z mlhovin
nedýchá
Tak jako každý květ na keři
v zeleném příšeří
Jericha

Jen dvě světla ptají se
nač, tohle tají se,
vlastně však odpověď vím:
„ Když struny zapředou
z hvězd pod tvou oblohou
z tmy z ticha zrodí se rým. “

Roztříštěno

Když zasyčela kalná voda
kal vody padl v stín mých řas
karmina krále na trůn volá
olejem lampu zhas

Karmina křiku páter zžehu
do křovin vidin bohatých
prý za úsvitu druhým z břehu
zasyčí voda sníh

Z kamene křiku volal křtiny
volání padlo do ticha
a nebylo víc „nezná viny“
než růže tvé, té z Jericha

Kamenem padla tvoje záře
víc do ticha než volání
a v kámen blíž než toho břehu
tam vadne, tichne, tone v ní

Karmina, vody plná studna
býk prahne v ní jak v suti skal
tvé tváře není moje hodna
té noci strach slz v oči hnal

Karmina, vadne i stín tvé kázně
i vadne růže z Jericha
na útes křikem hnán jsi bázně
a za úsvitu nedýcháš

Kamenem padla tvá první záře
slyšels mě plakat podél skal
my jsme si hodni každý své tváře
možná se mýlím, ale proč bych ti lhal

Plakal jsi pro pláč druhých marně
marně jsi žíznil v suti skal
o vodě marně mluv nádobě prázdné
možná se mýlím, ale proč bych ti lhal

Tvá víra, Pane, 

je roucho tvé žízně
beránka něžnější šat
snad poklad vody
líp děliti střídmě
- nejsem tvé víry,
proč ale měl bych ti lhát. 

Holotropní

Tam, kde rusalky královského rodu
česají len, jak vlasy, čistou vodu
je hebká v jejich dlaních, a je stará
Vím, rusalky jsou mýtem, ale proč by voda lhala?

Lhala mi do očí
lhala mi v mé víře
se vším co otočí
že trpím jako zvíře

Lhala mi
s dary na mém prahu…

 
… hleď, že mi usíná
že padá z vodopádu
v krůpějích vody
jež temně mele zradu
pod vysokými břehy. 

Hle, kdo mi usíná, kdo padá z kapradin
do tiché temné vody, vody plný mlýn
Hle, kdo prchá mi, jak stíny noční trávy
kdo usíná skryt světu pod řasami

Hle, že mi usíná, že padá z kapradin
do klidné temné vody, hluboké jako stín

- je znavený, je bosý
nech ho snít a plakat
nech ho spát oč prosí
je minulý svou pouští
hledal zázrak rosy. 

Jakýsi zvláštní kus

Snad pouze blouzním
snad pouze sen mne šálí
snad pouze ze zmatku
a z hrůzy, že mne spálí

příliš mnoho zmatku
příliš málo místa
příliš mnoho očí
mne příliš často vídá

příliš mnoho vět
příliš mnoho zvuků
příliš prudký jed
mi svírá pravou ruku

příliš ostré stíny
příliš ostrý jas
rukou bez poskvrny
prosím lampu zhas
(zhas hlad)
Hlad po prostoru, po noci
bez světla, chvění, bezmoci
hlad po čistotě bez prachu
bez pachu, chuti, bez strachu
bez výčitek a každodenních hádek
bez předsudků, pro něž jsi mi dalek
bez úporného hledání malicherna
bez bezvýznamna, ješitnosti, temna
bez pohybu, záškubů, výkřiků, emoci
v tom je můj hlad. Po tichu. Po noci.

A když ti dobří zhasnou lampy, usínají
pak v prazvláštní nejistotě sny mě míjí
( na nataženou dlaň mi příběh neodvíjí )
Když ztichnou ulice i domy, nádraží a sady
když jabloně potemní a tma pronikne všady
když kočkám na střechách v té tmě oči svítí
pak ty sny chtějí lapit mne a dotýkám se sítí

Jako by
někdo na elektrickou kytaru
zahrál pár tónů, hrál velmi pomalu
jakýsi zvláštní kus

Pak v skrytu duše začnu kreslit
tvář té z nejkrásnějších můz

Pak v Každém Okamžiku
jak v nejprvnější z chvílí
Pán Chaosu usíná –
- a lože s můzou sdílí.

Pojď

Pojď, dovol svému zraku
plakat pro svou duši
a v míře sladší mi
než úsměv, jež ti sluší,

Pojď v naléhavé tiché bázni
jíž propůjčili hlas
mí mudrci a blázni,
 
Pojď ve vůli své
jež ti vládou sama
tvé ruce budou Král
tvůj osud bude Dáma.

Loď života

Modré je nebe nade mnou
královské slunce svítí
na živou zemi, jež je mou
jež spřadena z mých sítí 
 

Les myšlenek šumí v řádu jména
je z myšlenek mých spřadena
spí hladina, spí nezčeřena
živoucí země bez jména


Modré je nebe nade mnou
v nejširší míře spjaté
co srdcem mým, co myslí mou
a se vším, co mi svaté


Mám modré nebe za svítání
Mám bílou loď co příď svou sklání
v široké moře plné syté
vědomí zčeřené lodí VITAE.

Anděli

Anděli můj, anděli Jitra
kéž bych se budil do tvých rán
ze svého srdce, svého nitra
jedinou prosbu vybírám

Anděli můj, až do rozednění
jsi světlem mým, mých příštích rán
v naději,
že v modlitbě ti nejsem němý
s modlitbou na rtech usínám.

Má duše ne

Ptal jsem se
spal jsem na oltáři
v hluboké tiché tmě
dva páry
oči stráží zavřené

Ptal jsem se
zda tu někdo dýchá
a vzduch mi mlčel
síň plna byla ticha
oči zavřené

Ptal jsem se
proč malby ve tmě mlčí
v nehnuté černé tmě
i lvi i zlato vlčí
oči zavřené

Ptal jsem se
proč ležím na oltáři
proč nad ním
slova ve tmě září
oči zavřené

Ptal jsem se
kolébaný mýty
jistě tu poblíž stál
proč nade mnou
jeho slova svítí
zavěšena
jak světlušky v síti

Ptal jsem se
proč mám oči zavřené
Je tu snad ?
Mlčí
Má duše ne.

Lilie hozená pod oltář

Když přítel ti padá v lásce a míru
Když zbavuje tě nezemsky svých pout
Když víš že v pažích už postrádá tu sílu
pak v nejklidnější místa touží plout


Pak neptej se, a nevyzvídej
- den uplynul a včera měl se žít
Když soumrak padne, noc se vkrádá
Odnáší duši jež hledá už klid


Pak neptej se, a nevyzvídej
- až klid padne a prchne svatozář
Je to jak u přepážky příjem-výdej
Lilie hozená pod oltář


To přítel ti padá v lásce a míru
a mlčky zbavuje tě nezemsky svých pout
Když sám ví, že v pažích už postrádá tu sílu
a v nejklidnější místa touží plout.

Mudrci a blázni

Jsem malíř slova, tvořím obrazy
znám slova v hrůze vést, až v týlu zamrazí
znám slova kolébat, že usnou nemluvňátka
prostí a znavení, moudří a ti,
jež prý duchem přišli zkrátka


Hledáš-li odpověď, hledáš-li otázku
hledáš-li poselství přímého závazku
pro každé slovo ti vyjdu vstříc s výmluvou
chceš-li však odpověď, nejsou. A nebudou.


Znám tisíce slov jež budí mě ze spánku
pomoz mi rozluštit jedinou hádanku:


Proč tolik údivu, otázek a mysl vratká
proč myšlenku tak snadno odhalí jen
prostí a znavení, moudří a ti,
jež prý duchem přišli zkrátka?

Proč prší

Vlahá je zem ta, na níž spím
vlahá je zem z níž kane bílá pára
je mokrá, po dešti, a pokud vím
mě ještě včera sotva znala


Mokrá je tráva utopená
a prší, prší na zem beze jména
prší bez přestávky, bez ustání
prší od soumraku do svítání


A zem jak kniha v dešti listuje si
i obrací listy, jež ji děsí
pročítá řádky v stružkách jitřní mízy
co vodou smyje, navždy zmizí


Vlahá je zem ta, na níž spíš
vlahá je zem, z níž kane sladká pára
přál bych si, až se probudíš,
by voda každou bolest vzala.

Bílé kapradí, sen

Dva věnce položím na hladinu
a nechám je plynout a mizet a znít
a mlze tiché a bílé svěřím vinu
tak jako věnce a bílou kapradinu
jíž bych chtěl možná zastavit.


Dva věnce z hedvábí, pavoučí příze
poručím pánu širých, širých vod
svou duši na břehu bych přivinul pak k bříze
a listoval bych v duši své jak v knize
pro něžné okovy, jež slyším stále bít.

Duše, Vlk i Stín

V náruči ráje
něžná noc taje
těžce to zní
když nebe oddechuje
zve vlka z temné sluje
a on sní


V náruči ráje
něžná noc taje
těžce spí
má duše tiše klesá
do sluje v nitru lesa
kde vlk spí


V náruči ráje
noc něžná taje
sladká, ví,
že v temné sluje
kam vkročím půjde
má Duše, Vlk i Stín.

Sen s bílými jeleny II.:

Pod kořeny doutná hlad
a z mechu záře sálá
pověz mi, kolikrát
tě tudy k chůzi zvala?


Vlčí se chvěje hlas
vlčím je hlasem v nás
pod kořeny doutná hladem
Zář z mechu měkce svítí
já stříbrnou posvazován nití
jsem do nitra lesa váben

Váben ke skokům přes ostružiní
přes jehličí a lesklé vlahé jíní


*Viděl jsem bílé jeleny*


..bez slunce zřel jsem obrazy
jak duše, kterou zamrazí
při pomyšlení v míru, tichu
že smývá každý závan hříchu
Zřel bez slunce i bez zraku
že povstal kámen zázraku
Bez mysli, v níž se všechno mění
jež obrátí co je, i není..


*Viděl jsem bílé jeleny*


..ne v spánku
a ne na Zemi..

Čarovný Les



ČAROVNÝ LES JE
ČAROVNÝ MŮJ STÍN
ČAROVNÁ ZEM, JÍŽ DECHEM PROBUDÍM 

V čarovném vědomí
chval dítě Krále
Les Myšlenek šumí, šumí neustále 

Přebývám v modlitbě
co k srdci klesá:
"Chval dítě Krále v nitru Lesa"

Píseň svedeného

Jdi v Les jež promlouvá
jež hýčká srdce bázní
Střeží v svých korunách
stín mylnou prázdnotou
V les, jež pobízí
a k mukám srdce svádí
omýlá starý hřích
jež září čistotou


Běžencům strmých cest
vyhnaným poslům ráje
všem nesmírným je určen les
v němž, jako v sadu zvolna zraje
píseň, jež strhává tě do nebes

 

Tvá duše přála by si v skrytu
ulehnout pod stín
a svázat prsty mech
pod zrakem skrýt má světla svatojánků
a hvězdný háv pak splynout po zádech


V Les Jež Promlouvá
jež prodchne duši bázní
střeží v svých korunách
stín mylnou prázdnotou
 

Jdi v les, jež naléhá
a k mukám srdce svádí
- omývá každý hřích,
a syt je vzácnou tmou.

Tisíce let jsem snil


(Esej. Nic víc než pokus.)

Přál jsem si totiž spatřit svět vlastníma očima. V omylu prvního snu jsem usnul téměř na věky. Jsem stvořen z mnoha přání, z mnoha podmínek. Můj původ nemá počátek, neboť jsem spřaden z mnoha cest a ty zase z jiných. Sám se stále měním, mění se mé cesty. Cesty přebývají v mé paměti.

Přicházel jsem v mnohých podobách a v nich byl skryt sám sobě. Ztratil jsem se. Ztratil jsem se sám sobě na eony let.. Já snil o sobě samém, o svých podobách a přeměnách, zmítán poryvy pocitů a podivných vin. To co jsem miloval umíralo a tedy umíral jsem sám - tehdy byla moje důvěra roztříštěna. Miloval jsem a snad jsem nenáviděl, i když netuším co. Hledal jsem ztracenou důvěru. Přicházel jsem na zavolání a opět zůstával. Přicházel jsem, neboť jsem miloval. A dokud budu milovat, budu přicházet. A musím milovat, neboť neumím říct, že nejsem.

Zrodil jsem se, jako bych se probudil. Zrodil jsem se, abych se opět nalezl na rozcestí. Já, který jsem věčně na cestách. Já, který jsem sám svým králem. Bázlivá divoká stvoření křičela nesmysly a hrála se mnou podivné hry. V podivném zmatku jsem si prohlížel svou podobu, svou paměť, svá přání.

V mé paměti přebývaly sliby zázračných cest, jež jsem nebyl schopen uchopit, přestože jsem věděl, že jsou mi vlastní. Jako chrám se skláněly nade mnou a já se dotýkal veliké tíhy jejich klenby. Byla-li to přání, čí byla? Naléhala být poslechnuta. Nepodobna ničemu, co mne obklopovalo. Sám ve velikém jsem bloudil zmatku a hádal se s těmi stvořeními, jež si přála pozřít mé tělo, zatímco krvácela z mnoha ran. Kdo z nich mi mohl být domovem?

S lehkostí jsem si hrál se slovy a skládal je v příběhy, jež nikdo neznal. Ale slova sama přicházela. Nevládl jsem jim. 




V kamenném kruhu jsem chodil kol
v kamenném kruhu
kol svých válek
úsvitu zvrácen
mrzen světem
všem zmatkům blízko
tichu dalek

Dýchal jsem
modrou noc svůj stín
Mluvil jsem
v zmatku svými slovy
V kamenném kruhu chodil kol
povšiml si, že chodit bolí

Chodíme
v kameném kruhu
kruhu blízkých dálek,
kde začátek koncem
konec dalek
Chodíme v pláči a hluku smíchu
Chodíme mrzuti sluncem hříchu
Chodíme k smrti zrození a zmaru
začal jsem zpívat
svá blues pro žížalu

*

Chodil jsem však stále
bos svými slovy
všiml si že každá
smrt-život bolí

ze své chůze v kruhu
jsem stvořil stánek
(kde popsal tři a tisíc stránek)
ptal jsem se, hledal
ne v kruhu na zemi
zde uzřel jsem
svá první zrození
pak nebylo mne již v žádném kruhu. 

Slyšel jsem jak..


Vyšel jsem s podivnou otázkou, podivnou v samém ptaní
v medovém příslibu rudého počítání
slyšel jsem jak : 

Pršely jizvy tichým podvečerem
slunce hru prohrálo jež zápasilo s šerem
v slepotě doznělo, zvony zní pokání
( kdo klečí v modlitbě s holými patami
zvony zní z dálky, stín krade hlad šelem
svěží chlad svatostánku - pro dnešek spoután tělem )
V nejistotě, která láká mne a mýlí
poznat chtěl jsem cosi, co mi oči skryly
Vyšel jsem, tápaje v chladném pršiplášti
nebál se, že mě snad po prstech někdo praští
v chladném a tichoučkém jitření blábolů
dýchal jsem modrou noc a stál jsem na molu
( dýchal jsem modrou noc, moc bál se usínání
zahlíd jsem bílou loď, jež k vlnám příď svou sklání )

mumlal jsem nesmysly do šumu příboje
svět řinčel v rolničkách hvězdného postroje
houpavé mateřství lákalo ke spánku
- chtěl jsem však odolat, rozluštit hádanku ...
( v chladném a tichoučkém jitření blábolů
dýchal jsem modrou noc a stál jsem na molu )

Tam kdesi na vlnách houpá se pírko racčí
jak bílá loď a s vlnou v pěně tančí
tam Kdosi u stěžně přivírá oči
tak nejsem jediný
( ...a dál čas Zemí točí ... )

*

Vlny si žvatlaly nesmysly v příboji
hvězdy se vysmály všem kdo se nebojí
A modrá noc ?- spí zmáčená docela
dala mi odpověď ( ač prve nechtěla )
Zmáčený, prochladlý, ospale spokojen
vím s naprostou jistotou - říkám vám všem - to jen :
Déšť tichounce dopadá na rozpálený soumrak
a sněží tam svítání v polární zář
zasněně Bůh si k ránu lehá naznak
když svítá a Zem si češe svatozář.

Šeroslepý

Vlčí se chvěje hlas
vlčím je hladem v nás
pod kořeny doutná hlad
roztržen strastí změn
chřtán dokořán rozevřen
bude mé laně štvát.

Vlčí je tichý smích
les setnul hlas a ztich
v korunách spoután hladem
les královský svítá
zem věrná není syta
neleží nikomu ladem.

Šerý je vlk, já šeroslepý
tíživá noc má křídla sov a letí
pověz, kdo obíhá mne právem
váben ke skokům přes ostružiní
z jehličí stírá lesklé vlahé jíní
hle, jsem stár, mocný, avšak znaven.

Zřím v šeru těla drobných můrek
ušaté sovičky vtisklé do komůrek
stín vřelý dýchá ve křoví
zlost chvěje se hrozbou, prská, syčí
divoká kočka trpasličí
nikomu o mě nepoví.

Královských korun třpyt
jelení uchopit
tvou vůli poznal jsem
zář z mechu měkce svítí
já stříbrnou posvazován nití
dnes CHRÁMEM jsem a DOMOVEM.

Novinky na facebooku Orgonity od Hopley

Všechny nové poklady z mé dílny najdete zde - přidejte se (klikni).