 |
| Epona: mezi vaším nitrem a vnějším světem proudí jako přívětivá síla |
Znáte ten pocit v těle, kdy cítíte život - je blízko a je ho plno. Vycházím tu a tam na balkon, jako bych vyšla z toho běžného úkolového života, a zavřu za sebou dveře, aby mě chvíli ty drobné nezbytnosti nerušily. (Hele, za tu chvilku si neublíží, nemusí se mě držet za sukně nonstop.) Dívám se do dálky, široko daleko otevřený prostor a sleduji linku, která spojuje nebe se zemí. Takhle je všechno správně. Země je dole, nebe je nahoře, síly živlů si hrají s barvami. V každé hodině je celý obraz, až po obzor, nový a čerstvý. (Když je zrovna mlha, odhaduju její číslo - mám pro to vlastní stupnici. Od nuly do deseti. Desítka je, že z šestého patra nevidím na zem.)
"Líbil by se mi snížek. Můžeš udělat ještě nějakej?" přátelsky oslovuju odpovědné božstvo, co má na starosti místní počasí. Nebo: "Potřebovala bych pěkný světlo na focení, průzračný hodně jasný dopoledne, šlo by to? Zítra, pozítří, jak ti to vyjde." Chápu že to nejde úplně hned. Ono odhrabat oblačnost a někam ji umístit, to chvilku zabere. Vedu samomluvu a dělám z toho příběh, píšu v tu chvíli pro radost jen pro sebe. Na papíře se to nikde neobjeví. (Většinou.) Ale v zásadě je to soukromá korespondence. Je to jen mezi mnou a počasím. Všímá si někdo, jak skvělé máme počasí? Jak dobře je o to postaráno? Ten někdo to nefláká, dělá to s láskou a péčí! Skvělý barvy. Výborný kompozice. Čerstvý suroviny. 24/7.
Tady se učím. Je to otázka pozornosti. Když setrváte na jednom místě "ještě trochu déle" a uvolníte se, musíte si toho všimnout. Že nás obklopují mystická tajemství. A to, že se uvolníte, pak umožňuje jít k jejich zdroji. Porozumět, co vlastně vnímám. Sledujete symboly, čtete znamení, zaznamenáváte synchronicity. Nesnažíte se o to, máte na ně čas. Přijdou samy, jako srnky. A všechno k vám promlouvá. Nic není obyčejné. Svět je živý.
