Tentokrát, tenhle rok, je to úplně jiné jaro, že? Nevidíme, co je na obzoru.
 |
| Horus - bůh světla, vítěz nad temnotu. |
Je to jako cesta lodí k neznámému břehu. Je tam před námi vůbec pevnina, je tam něco? A co by tam mělo být? Díváme se správným směrem, ale nevidíme. Nevíme, co přesně máme spatřit. Jak to má vypadat. Nevíme dokonce ani, kdy vezme náš rozum na vědomí, že už to vidíme. Že břeh už je tu. Je jisté, že si to uvědomíme se zpožděním.
Tento čas je v mnohém přelomovým a můžeme být překvapeni. Sledujeme, jak se mění v libovolný okamžik nálada, pocity, atmosféra dne, i to, jak vlastně vnímáme kvalitu našeho života. Proměnlivá je tvář moře, že?
Možná to nové už je přítomné, jen my to nejsme schopni rozeznat. Pojmenovat. Zasadit do kontextu. Je to jakoby pod povrchem, je to za ruchem denních událostí. Je to ve vizi. A taky velmi prostě: ve víře.
Vize nebo víra byla za všemi těmi důležitými kroky, kterých jsme se kdy odvážili. Naše neporazitelné světlo. Nese nás i teď nad vodami. Neutopíme se. Pokaždé, když jsme si zvolili život, to promluvilo. I když jsme šlápli vedle, nebo kráčeli mimo, výstražně zářilo ve tmě toho omylu. Osvítilo všechny naše dobré záměry. A díky němu je vidět to množství práce, které už máme za sebou. Neutopíme se a víme o tom. Je to jedna z věcí, která je jasná: Světlo v nás.
A taky ta nevyhnutelnost pozemských těžkostí. A taky, že ten další rozměr na námi nám dává křídla. Jsme tady a jsme i tam. V těžkosti a v lehkosti. Máváme na sebe. Děkuju, že tu jste! Nakonec to všechno docela dává smysl, hm?
 |
| ...v podobě lotosu. |
