Kombinace kamenů: Bílý Křemen, Růženín, Karneol a Hematit.
Afirmace, symbolika, poslání:
"Krev na sněhu" je stopa života. Je nápovědou, že svůj život píšeme vlastní krví. Tím co děláme, kvůli tomu, co tryská z nás. Kvůli tomu, kým jsme. Kým jsme?
Náš život je ta největší stopa, kterou můžeme zanechat, když se vydáme za hranice - když překročíme onu "komfortní zónu", v níž jsme "hodní" a kde jsme "tím, čím nás chtějí mít". Doma není nikdo prorokem tím spíš, pokud tam pro něj není místo. Při hledání svého místa na světě, při objevování kým skutečně jsme, si klademe velké Otázky. Objevíte svět mnohem větší a mnohem smysluplnější, než jste doufali. Necháte se zasvětit?
V dobách, kdy na světě byly lidské bytosti ještě krátce a byly dětmi přírody, žít znamenalo "žít v souladu s řádem univerza, podle hlubokých vzorů, shodně s archetypy". Energie takového bytí byla nevědomá a tak člověk přebýval ve světě jako v lůně matky. Uvnitř světa, uvnitř stromu života. V této oblasti nebylo otázek, byly jen odpovědi, které do vědomí pronikaly. Položit otázku mohlo být nezvyklé, nebo dokonce urážlivé. Tak zvláštní svět prvních lidí byl. Nevědomá individuace skládala části duše dohromady, tak jak se podle archetypů probouzely, jak přicházely na řadu: dítě, hrdina, matka.. A tak duše rostla (do nějakého stádia svého vývoje, podle délky života). Uspořádání duše se neustále proměňuje - tahle energie je "barevná", je pestrá. Energie jsou emoce a emoce jsou i archetypy, celý oceán archetypů. Naše Vědomí vstupuje do této energie a nabývá v něm tvaru a významu - ještě jedna věc se při tom děje: Čas Běží. Tak se proměňujeme a vyvíjíme. Učíme se, jako když roste strom - roste i když se nikdo nedívá!
Tenhle individuační proces nemusí být ale úplně nevědomý. Kdy? Složitost našeho světa přináší různá utrpení a ta nás nutí klást si otázky. Můžeme ty otázky "neslyšet". Můžeme se rozhodnout se jimi nezabývat. Můžeme se dostat tak daleko od čehokoli, co by pro nás, lidské bytosti, bylo přirozené, že už svoje archetypy, které nás řídí, prostě nevnímáme. Odtrženi od svých instinktů, divíme se, proč existují takové věci, jako "poporodní deprese" a "vyhoření". Odtrženi od podstaty své lidské reality, nežijeme - přežíváme. Bolest nás může donutit klást si otázky. Jsou to přesně TY otázky, ano. Ty, kvůli kterým používáme svou představivost a znovu se zabýváme svými sny, vizemi i city, které k nim chováme. Tak navazujeme znovu vztah ke svých archetypům, jako když srůstá zlomená kost a když se hojí. Vztahujeme se ke svým kořenům, k pokladům v hloubce lidského bytí. A zahlédneme je - archetypy - jako obraz a pocit. Tehdy se děje to, že se na procesu individace podílíme vědomě. Individuace je proces, v němž se stáváme celiství - stáváme se sami sebou ve vztahu ke všemu, čím bytostně jsme. Cílem individuace je složit části své duše (tvořené komplexy a archetypy za nimi) do jednoho celku. A být skutečnými lidskými bytostmi. Cítit se bezpečně - ve spojení a zároveň uvnitř (stromu života, či jako v lůně matky). Jako to bylo na začátku. Tehdy nevědomě, dnes vědomě.
Náš život je ta největší stopa, kterou můžeme zanechat, když se vydáme za hranice - když překročíme onu "komfortní zónu", v níž jsme "hodní" a kde jsme "tím, čím nás chtějí mít". Doma není nikdo prorokem tím spíš, pokud tam pro něj není místo. Při hledání svého místa na světě, při objevování kým skutečně jsme, si klademe velké Otázky. Objevíte svět mnohem větší a mnohem smysluplnější, než jste doufali. Necháte se zasvětit?
V dobách, kdy na světě byly lidské bytosti ještě krátce a byly dětmi přírody, žít znamenalo "žít v souladu s řádem univerza, podle hlubokých vzorů, shodně s archetypy". Energie takového bytí byla nevědomá a tak člověk přebýval ve světě jako v lůně matky. Uvnitř světa, uvnitř stromu života. V této oblasti nebylo otázek, byly jen odpovědi, které do vědomí pronikaly. Položit otázku mohlo být nezvyklé, nebo dokonce urážlivé. Tak zvláštní svět prvních lidí byl. Nevědomá individuace skládala části duše dohromady, tak jak se podle archetypů probouzely, jak přicházely na řadu: dítě, hrdina, matka.. A tak duše rostla (do nějakého stádia svého vývoje, podle délky života). Uspořádání duše se neustále proměňuje - tahle energie je "barevná", je pestrá. Energie jsou emoce a emoce jsou i archetypy, celý oceán archetypů. Naše Vědomí vstupuje do této energie a nabývá v něm tvaru a významu - ještě jedna věc se při tom děje: Čas Běží. Tak se proměňujeme a vyvíjíme. Učíme se, jako když roste strom - roste i když se nikdo nedívá!
Tenhle individuační proces nemusí být ale úplně nevědomý. Kdy? Složitost našeho světa přináší různá utrpení a ta nás nutí klást si otázky. Můžeme ty otázky "neslyšet". Můžeme se rozhodnout se jimi nezabývat. Můžeme se dostat tak daleko od čehokoli, co by pro nás, lidské bytosti, bylo přirozené, že už svoje archetypy, které nás řídí, prostě nevnímáme. Odtrženi od svých instinktů, divíme se, proč existují takové věci, jako "poporodní deprese" a "vyhoření". Odtrženi od podstaty své lidské reality, nežijeme - přežíváme. Bolest nás může donutit klást si otázky. Jsou to přesně TY otázky, ano. Ty, kvůli kterým používáme svou představivost a znovu se zabýváme svými sny, vizemi i city, které k nim chováme. Tak navazujeme znovu vztah ke svých archetypům, jako když srůstá zlomená kost a když se hojí. Vztahujeme se ke svým kořenům, k pokladům v hloubce lidského bytí. A zahlédneme je - archetypy - jako obraz a pocit. Tehdy se děje to, že se na procesu individace podílíme vědomě. Individuace je proces, v němž se stáváme celiství - stáváme se sami sebou ve vztahu ke všemu, čím bytostně jsme. Cílem individuace je složit části své duše (tvořené komplexy a archetypy za nimi) do jednoho celku. A být skutečnými lidskými bytostmi. Cítit se bezpečně - ve spojení a zároveň uvnitř (stromu života, či jako v lůně matky). Jako to bylo na začátku. Tehdy nevědomě, dnes vědomě.
Drahé kameny použité v této receptuře:
Růženín - talisman, který nás přitahuje tam, kde se cítíme milovaní, a k těm, které milujeme. Růženín se dotýká citu. Emoce dokáže zjitřit a přesto konejší bolest srdce. Již od starověku je považován za kámen lásky a symbol tolerance. Můžeme opustit bolestivé vztahové téma, přijmout a zároveň pustit bolest. Odmítnout zdvořile to, co nám škodí. A sami neškodit. Narovnat se, nadechnout, připomenout si Kým chceme být. Pokud chceme prožívat lásku, musíme ji sami vyjadřovat. Naladit se na to, co nám dává dobrý pocit ze sebe a ze života. Vrátit se mezi lidi. Najít prostor pro něhu a blízkost ve vztazích. Být laskaví a pravdiví. Otevřít srdce a přestat se bát.
Bílý Křemen je symbolicky sníh, sníh tající ve vodopád svěžího času - pod ním se zem probudí, ožije, obnoví v jaro. Uvádí se, že odstraňuje škodlivé elektromagnetické záření, že čistí geopatogenní zóny. Působí proti bolehlavu, posiluje koncentraci při meditaci či modlitbě. Dává osvěžení podobně jako semenný zvuk (mantra) "Ti! Ti! Ti!" - snad je to ekvivalentem kapiček z tajícího sněhu.
Hematit je mocný ve vytahování nemoci z těla. Kámen uzemňující, ochranný. Uvádí do rovnováhy tělo, mysl i ducha, nese v sobě silný element jang. Zabraňuje negativním energiím vstupovati. Zvyšuje sebevědomí. Probouzí schopnost přežít. Ženám pomáhá překonat plachost a neklid. Přispívá k soustředění, zlepšuje paměť a pomáhá překonávat různá omezení, které si majitel sám stanovil.
Karneol je jedním z kamenů radosti, vášně, sexuality, boje a pohybu. Probouzí Nadšení - je Přitažlivý, Vzrušený a Plný života. Je schopen inspirovat ohromnou smělost a sebedůvěru. Aktivuje kořenovou čakru. Je přiřazen elementu ohně, slunci. Motivuje k úspěchu při podnikání. Dává odvahu jednat. Chrání před útoky jiných osob a před žárlivostí. Svými vibracemi patří do rodiny opálu, křišťálu, chalcedonu a achátu, s kterými se dobře spojuje a doplňuje. Karneol je červená odrůda chalcedonu, mikrokrystalická forma křemene. Zbarvení je dáno obsahem železa a uhlíku.
Pozn.: Tento archetyp se podobá Afrodite, a odhalený byl spíš náhodou. Na okenní parapet pokládám kameny, které potřebuji nafotit. Často jich tam část pak nechám ležet. Pak přidám nějaké další kameny. Některé zase odeberu. Dny, týdny a měsíce běží, konstelace na parapetu se stále trochu mění. Je to zvláštní alchymie. Vidím jen část toho dění, zbytek je pod pokličkou, jako tajemství, které sice přímo nevidím, ale tak nějak ho v tom dění tuším. Stalo se tuhle, že jsem se před oknem zastavila a vidím, jak se mi pohromadě sešly Bílý Křemen, Růženín, Karneol a Hematit. A pocit, že vidím krev na sněhu. Oheň na sněhu. Mráz mi přejel po zádech. Něco se pohnulo:
Kadyn
Je potřeba podívat se daleko zpátky v čase, asi dva a půl tisíce let, a docela daleko odtud. Na Altai:
"Tohle je Altai. " ukázal šaman pohybem ruky přes pláň - od obzoru k obzoru, kam oko dohlédne. Když znáte jenom Altai, přijde vám to jako trochu zbytečné gesto. "Máš bílé vousy a vlasy." To bylo mnohem zajímavější, protože Altai byl všude, zatímco Šaman byl jediný bělovousý člověk, kterého Kadyn dosud viděla. Ticho. A pak ta neuvěřitelná odpověď: "Protože jsem starý. Altai je taky starý. Altai je starší než já." Ve vzduchu visela neformulovatelná otázka. Vlastně spletenec otázek těžko vyslovitelných. Můžu se ptát? Urazím ho? Klást si otázky znamená proměňovat se.. Kadyn cítila, že se má zeptat, ale - jak? Na co přesně? - usilovně přemýšlela, zatímco bylo Ticho. "Tím to začíná". Odpověděl na ticho Šaman.
Když sestupovali po zasněžené pláni, uviděla zase tu věc, ktará nebyla jen "ta věc" - ale která zcela jasně byla i "ten obraz". Krev na svěhu. Dívali se spolu na rudou skvrnu. "Je to stopa" - řekl Šaman lehce, jakoby o nic nešlo. Kadyn bylo jasné, že tu někdo vyvrhl králíka..ale bylo jí jasné i to, že tím Šaman myslí ještě něco. Čeho se to jenom mohlo týkat? "Máš vlastně na výběr," povídá dál dívce: "buď tu zůstaneš, jako ten králík a budeš doufat, že nějak unikneš. Jen mi řekni, jestli už jsi někdy viděla starého králíka." Kadyn se zasmála nahlas, protože starý tu byl jenom Šaman. Ten se ale přímo na ni díval. Díval se jí do očí a mračil se. "Už jsi viděla nějakého starého králíka? " zopakoval otázku s povzdechem. "Odpověz." "Asi neviděla. Králíky vždycky někdo chytí." "Přesně". Courali se dál. Ticho. Šaman se rozloučil s tím, že přijde zas před úplňkem. A když se znovu shledali, Kadyn už konečně věděla, na co se má zeptat. Ta otázka zněla: "Já mám na výběr?"
"Ano. Ale musíš odtud odejít."
No to "mám" tedy na výběr, myslela si Kadyn. Sváděla těžký boj sama se sebou. Vydat se mimo hranice svého známého světa?
Šaman nechodil mezi kmeny jen tak. Hledal za sebe náhradu, pro svoje lidi, aby je měl kdo přivádět ke Stromu Života. Aby příběh pod Nebem a pod hvězdami, v legendě, mezi lidskými bytostmi, mohl pokračovat: "V prostřed světa roste strom, roste v Ose Světa, roste z pekla do nebe.. vprostřed kůry hlídají dva draví zlatí ptáci.. u paty stromu hlídají dva černí psi.." A místo odpočinku Šamana je pečetí, která Nebe poutá k Zemi.
Kadyn se narodila v kmeni, který tu choval úžasné koně. A mimořádně hloupé ovce. Neměli písmo, nevedli účty, ale všichni zpívali. Všechny kmeny zpívaly stejnou píseň o stromu života - ale každý kmen ji zpíval trochu jinak, a bylo to vždycky nějak takhle: "V prostřed světa roste strom, roste v Ose Světa, roste z pekla do nebe.. vprostřed kůry hlídají dva draví zlatí ptáci.. u paty stromu hlídají dva černí psi.." Tohle zpívání byla Magie. Magie byla všude, protože tento prostor neměl hranic - byl to neomezený svět. Nikdo neznal jeho hranice. Noční můry a zlí duchové byli odhánění za pomoci zrcátek a zrcátko měl každý. A každý měl koně. I ve vydatné polévce k večeři. Všichni byli mladí. Kmen tvořily hlavně děti, málokdo se dožil 35 let a mohlo se stát, hlavně v mladších dobách, že kmen tvořily jenom děti. A každý dospívající snil o tom, že změní zákon, že něco přidá, svoji stopu, i kdyby to byla maličkost ohledně toho, kdo smí jíst máslo. Dole se odehrával spor o máslo a hvězdy se pohybovaly ve svých drahách nahoře - a byly tak nějak blíž zemi. Jakoby skutečně všichni byli spíš dětmi. Altai byl pro tyto lidi speciálním místem hned pod Nebem. Byl "druhou úrovní Nebe". A nahoře prý už nebyla zima (o tom se vedlo dost diskusí). Tady dole byla zima, hlavně v zimě, hrozná. Taková, že z letních pastvin kmeny putovaly na pláně, o kterých se vědělo, že tu ostrý vítr sfouká sníh, aby tvrdá a odolná zvířata měla co žrát. Neexistoval spěch. Přesto tu koloval vtip: "Koně nejsou hloupí. Jen myslí strašně pomalu".
Kadyn se narodila matce jako první z jejích dětí. Tady ženy rodily i zabíjely. Kadyn se ale narodila trochu divně - ani žena ani muž. A matka ji nejdřív schovávala.. i když všichni říkali, že z tohohle nic nebude. "Když nejsi žena, ani muž, tak co jsi zač? K čemu jsi?" Ta otázka se týkala přímo toho "proč jsi byla takto stvořena?". A v bocích velmi útlá Kadyn nevěděla. A nikdo nevěděl. A navíc.. Bolest si navíc lidé v těchto oblastech nosili ve svých vlastních kostech. Říkali o sobě: "Máme šťastnou hlavu, ale bolí nás kosti." Ta šťastná hlava souvisela dost s jistým doplňkem stravy. A i když bolest zánětu kostí je příšerná a není lék, existuje úleva. Ani Kadyn se to nevyhnulo a tak matce jednou přinesla nůž, s prosbou, ať to ukončí. Když nevíte, proč na světě jste, i když máte za to, že pro to přece musí existovat důvod, kladete si Otázky. Otázky jsou to, co člověka nakonec mění. Kadyn se díky své fyzické konstituci nehodila prakticky vůbec na nic a její okolí jí to dávalo dost najevo. A tak se přátelila s dalšími outsidery, svou kůži nabídla talentovanému klukovi - a ten ji celou postupně pokryl obrázky, tetováním. "Bezcenná kůže" se stala něčím velmi magickým. První byl jelínek na rameni, koníčka na krku už ale umělec nedokončil, život tu trval velmi krátce a končil v okamžiku. Tenhle okamžik byl okamžik, kdy při střetu dvou kmenů létaly kameny. Kluk prostě stál na špatném místě. Znamení? Kadyn se ve svém kmeni pokoušela ujmout těch rolí, které nikdo nechtěl dělat a zavděčit se - a divila se, když její ochoty někdo zneužil. Nefungovalo to. Kadyn dokázala "šamanské věci" - předvídala, vykládala sny, ovládala koně.. ale k čemu to? I když se snažila se dělat to i ono, zdálo se, že její bližní jsou vůči ní tak nějak "hluší a slepí". Byla na okraji, dělala to, co bylo na okraji, chodila po okraji. Potkala starého muže, který to dobře viděl. Šaman, řekli bychom o něm, který se pohyboval mezi jednotlivými kmeny. A s ním ke Kadyn přišlo něco, co všechno zkomplikovalo - Otázky. Tento starý muž ji jednou vyvedl vysoko na pláně a z úžasného výhledu jí ukázal celý kraj: "Tohle je Altai. "
Jednu hádanku si Kadyn nese všemi životy. Ta hádanka se nedá dost dobře formulovat do slov. Je to takový zen, řekli bychom dnes - něco jako "jaký zvuk vydá tlesknutí jedné ruky?". Kadyn si pamatuje jízdu na koni do otevřené stepi. Kůň běží tryskem, obloha je otevřená, krajina je otevřená, obojí je prázdné, neomezené a její kůň letí přímo, jako vystřelený šíp. Kadyn má Pocit, jakoby v nějakém okamžiku měl svět přeskočit do nějaké jiné úrovně bytí, do jiného kvantového stavu. Je to tak blízko. Co to je? Stane se to někdy?
It comes with a price
with a personal sacrifice
and there is nothing in the dream
It's been burried under ice
two thousands years have passed
and then the seal was broken on a whim
with a personal sacrifice
and there is nothing in the dream
It's been burried under ice
two thousands years have passed
and then the seal was broken on a whim
